čtvrtek 29. května 2008

Polský instalatér a prefektura v Grenoblu

Včera to konečně prasklo: od července nebudeme muset ve Francii žádat o pracovní povolení.

Na prefektuře tak asi bude mnoho zbytečných zaměstnanců. Sarkozy se svojí posedlostí snižovat počet státních zaměstnanců hlava nehlava, tak možná bude moct ušetřit několik míst ve vědě či školství a naopak se vyřádit na imigračním. A dívka z východu už nebude muset každých devět měsíců stát hodinovou frontu, aby se dozvěděla, v čem se zase procedura žádosti o pracovní povolení změnila...ale po pořádku.

Jsem učitelka. Na univerzitě tu potřebují učitele češtiny, a toho jim dodá naše ministerstvo. Čili jste tak trochu-něco-jako-neodvažuji-se-to-říct, ale je to tak: pozvaní. Máte papír, že máte práci. S tím jdete na prefekturu, a...a tam zjistíte, že jste ve skutečnosti gastarbeiter, který si právo pracovat bude muset ještě tvrdě zasloužit. Po vystání fronty dostanete seznam papírů a zamluvíte si den, kdy je smíte přinést. Ten je stanovený obvykle tak za dva měsíce od doby, kdy jste se na prefekturu dostavil. Čekají vás tedy dva měsíce práce na černo a musíte se modlit, aby vám zaměstnavatel na černo také zaplatil. Na univerzitě se naopak modlíte, aby sekretářka na personálním měla aspoň jeden zdravý neuron zdravého rozumu, kterým by pochopila, že pokud vás univerzita platit nebude, balíte kufry a jedete domů.

Po dvou měsících přinesete s trochou štěstí všechny papíry, a čekají vás další dva měsíce, než je byrokracie sežvýká. Po čtyřech měsících nastane konečně den D: dostanete pracovní povolení. Ale ouha: je jen na devět měsíců, i když vaše pracovní smlouva je na dvanáct. Než stihnete zjistit proč, úřednice za přepážkou vás požádá o 50 euro jako správní poplatek za kartu. Protože jste ale chytrý imigrant, platit odmítnete, než zjistíte, za co to je. Na směrnici rychle odhalíte, že poplatek se nevztahuje na členy EU. Úřednice protáhne obličej, že v EU je dneska taky kde kdo a po páté za den se doběhne zeptat kolegyň, zda Polsko či Česko patří do EU. Učení nazpaměť se prostě na prefektuře nenosí.

Počítejte se mnou. Máte kartu na devět měsíců. Z toho čtyři měsíce už máte za sebou. Pokud tedy nechcete zase za půl roku pracovat nelegálně, přesně za měsíc vás tedy opět čeká cesta na prefekturu...

...imigranti, co si myslí, že na systém vyzrají, se například snaží zrychlit proceduru tím, že postupují přesně tak, jak po nich požadovala prefektura před půl rokem. Protože vědí, že prefektura zásadně nepodává informace po telefonu, dostaví se imigrant včas, aby si zamluvil datum, kdy smí odevzdat žádost o pracovní povolení. Ale ouha! Zamlouvání datumů bylo zrušeno. Kdyby býval imigrant měl papíry s sebou, mohl žádost podat rovnou...ale to se nedá nic dělat.

Při předání pracovního povolení bravurně odmítnete opět platit 50 euro. Ta samá úřednice si opět odskočí zjistit, že ta vaše zaprděná zemička je stále v EU.

Za půl roku se opět vydáte na prefekturu. Máte všechny papíry. Pamatujete? Zamlouvání dat bylo zrušeno!

"Desolée", odstrčí vaše papíry úřednice: zamlouvání dat bylo znovu pružně zavedeno...

A nyní je po všem. Polský instalatér se konečně může odvážně vydat na divoký západ brát práci francouzským instalatérům...kteří jí mimochodem mají tolik, že sehnat dobrého instalatéra je ve Francii skoro nemožné.

A i tak...náš kamarád Xavier by vám mohl vyprávět. Předělával doma ohřev vody: místo plynového si nechal dát elektrický bojler. A na to potřebujete koho? Přece ten vzácný živočišný druh...instalatéra! Instalatér dorazil a dlouho cosi kutil. Po zaplacení tučné sumy se Xavier chtěl vykoupat. Ale ouha. Ze stěny začala vytékat voda - a jak se ukázalo, nejen jemu, ale i sousedům. Po ohledání práce profesionála se ukázalo, že instalatér napojil trubky z vodou na trubky s plynem, místo na další trubky s vodou. Inu, chybička se vloudila. Xavier se umyl u kamaráda, a instalatér slíbil, že přijde druhý den bojler napojit správně. Xavier tedy klidně usnul...když tu ho probudila hrozná rána. Přišel do kuchyně, a co nevidí: profesionálně přidělaný bojler se utrhl a rozbil jeho nový porcelánový dřez...

S tím se nedá dělat nic jiného, než jít na psychiatrii. Ale se současným počtem francouzských doktorů se vám lehko stane, že vás uvítá...polský psychiatr.

středa 28. května 2008

Dívka z východu?

Motto: "Tereza nemůže večer přijít, je v Česku." "A kdy se z toho... Rumunska vrátí?" (odpověď jedné Francouzky, doktorandky v oblasti biologie)

Francie je rádoby velmoc na západě Evropy. Francouzi někdy z legrace říkají, že Afrika začíná u Pyrenejí. Vždycky dodávám, že Asie za Německem.

Češi jsou na výraz "z východu" alergičtí. Nedávná studie předsudků vyzkoumala, že slovo východ pro nás má jednoznačně negativní konotaci. Pokud to máte stejně, jakmile začne Francouz mluvit o vaší rodné zemi, zacpěte si preventivně uši.

Pokud totiž za Německem nezačíná Asie, jsou tam často lvi. Jinými slovy, podivná změť podivných zemí hovořících podivnými jazyky. Exotika. Prostě "pays de l est", východní země.

Jednou z těch zemí je Československo. Ještě v roce 2006 byla prefektura v Grenoblu přesvědčená, že i když se označuju v žádosti o pobytovou kartu jako Češka, ve skutečnosti jsem správně francouzsky Čechoslovačka, a tak také tedy stálo v mé kartě.

A kde že to Československo leží? Kdesi mezi Tureckem a Německem. Když jsem se zeptala prvního ročníku studentů češtiny na univerzitě, vypadlo z nich kde co. Hraničíme prý s Tureckem. Ne??? Tak s Belgií? Neee???? S Maďarskem? Inu, to už bych jim měla prominout. V roce 2006 zaznělo na F2, což je jako naše ČT1, v hlavní zpravodajské relaci, že jsou záplavy na hranici Česka a Maďarska.

Občas na to jdu jinak. Když se mě lidi ptají, odkud pochází ten můj roztomilý přízvuk činící mojí francouzštinu roztomile nesrozumitelnou, říkám, že z Prahy. Praha? A, to je přece hlavní město Moldávie! Nebo tak to alespoň odhadl jeden hoch, kterému můj roztomilý přízvuk připadal tak neodolatelný, že chtěl Moldavanku sbalit. Šel na to špatně. Nutno uznat, že Praha v Moldávii příliš často neskončí. Častěji ji najdete v Maďarsku, na Slovensku nebo v Chorvatsku.

Někdy jí nenajdete, ať děláte, co děláte. Tedy pokud nemáte štěstí, že vedle vás v internetové kavárně sedí dívka z východu. Jednou se mi stalo, že dva hoši sedící u počítače vedle mě se rozhodli naší matičku stověžatou navštívit: pojedeme do Prahy, řekli si. Ale kde to proboha je? A tak začali hledat: zkus Bulharsko! Sofie... tak zkus Chorvatsko!...

A jak to dopadne, když k nám tedy konečně dojedou? "Lidé jsou tam sice chudí, ale jsou velmi milí", stálo v jednom článku týkajícím se České republiky v místních novinách.

Nedá se nic dělat. Jsem dívka z východu, chudá, ale milá. Jestli vám to označení vadí, říkejte si, že jste z východu, chudí a milí jako Rakušané...