středa 7. ledna 2009

Konec

A zazvonil zvonec...a takhle vám máváme z letiště v Paříži čekajíce na náš zpožděný pozdní let do Santiaga.
Pokud chete, abychom vám zamávali taky trochu z Chile, budete si muset trochu zacestovat...buď sem za námi, anebo na můj blog o Chile, který najdete zde.

Ale před tím možná chtete vědět, jak to všechno dopadlo. Dobře. Hvězdopravec obhájil svůj doktorát a po něm přežil všechno slavení. Já jsem dostala krásný kopec a sebe jako lyžařku, sedm párů náušnic, kuchařku a dokonce i uzlíček buchet na cestu. Sebe takto vybavenou vám ukážu hned, jak mi Karel pošle fotky (že jo???).

Po obhajobě jsme jeli do Čech, kde nás čekali kamarádi, tradiční zpívaná a rodinný kruh. Posilněni a o několik kil těžší jsme se vrátili do Francie, kde začalo stěhování, o němž jsem se mylně domnívala, že bude jakousi třešničkou na dortu, jemně fyzicky náročnou psychickou přípravou na odjezd, demarkační čárou mezi před a pak. Místo toho se ale jednalo o vyčeprávající maraton, který zcvrknul všechnu psychickou práci na otázku co budu jíst a kdy budu spát. 31.prosince jsem se tak ráno vydala pro chleba a u lahůdkářství na rohu jsem zaskočeně přemýšlela, proč je před ním tolik lidí. Teprve o pár kroků dál jsem si uvědomila, že je vlastně poslední den v roce. Bez pomoci tatínka Jeana a milenky Marie, a bez pomoci Xavier a Alexe bychom pravděpodobně nestihli ani to naše zpožděné letadlo. Jak řekl Xavier, naše stěhování bylo asi jedné, při kterém se též škrábalo a malovalo, kupoval se nový nábytek a montoval se. Drobná chyba v komunikaci totiž zapříčinila, že maminka Marie chtěla asi polovinu našeho nábytku v Marseille, ale náš byt byl již inzerován k pronájmu jako zařízený, a tak nezbylo než všechno dokoupit. A drobné Hvězdopravcovo bordelářství pak zapříčinilo, že jeho postel složená ve sklepě byla kompletní...až na jednu nohu. Takže jsme nakonec dokupovali též novou postel.




Jak to celé vypadalo, se můžete podívat na video:

video

Na videu můžete zaznamenat též stěhováky, kteří nakonec nebyli ani od paní Profesionální, ani od pana Stěhováka, ale z jedné firmy z Marseille. S neuvěřitelnou rychlostí zabalili 11m3 našich věcí a málem i některé, které nebyly naše, protože oba dva pánové, byli skutečně profesionální baliči, kteří zabalili všechno, co bylo kolem nich. Frankofilové tak jistě slyšeli na videu, že se pan Balící ptá, zda má zabalit i štafle na malování. Jen díky Hvězdopravcovu včasnému zásahu neodjela do Chile kola našich sousedů neprozřetelně uskladněná ve stejných společných prostorech jako naše kola ani naše knihovna, kterou jsme vytrhli z balicích spárů až poté, co ji pan Balící stihl celou rozmontovat. Odjely naopak oba naše presovače na pomeranče. Po umytí vršku presovače jsem se totiž marně sháněla po motůrku, který s presovačem hýbe. Pan Balící mi potvrdil, že ho zabalil, a výraz jeho tváře mi dal najevo, že pan Balící je Zabalovač a anikoli Rozbalovač. Nezbylo, než ho nechat zabalit i čerstvě umytý vršek.


Silvestr jsme strávili u Gaela a Caroline, kteří připravili výbornou večeři, a to kachnu. Ta, co jsem jedla já, dvě hodiny po půlnoci spatřila světlo roku 2009, a to vyjímečně nikoli následkem nadměrného požívání alkoholu, ale pouze důsledkem nadměrného stěhování.

Po stěhovacím maratonu jsme odjeli do Marseille za Hvězdopravcovou rodinou. Při příjezdu do Marseille nás, seveřany hloupě stojící na semaforu na červené, nejdříve předjel scooter, což mě trochu zarazilo, a následně na plný plyn též jeden bílý Peugot. "Vítej v Marseille.", řekl Hvězdopravec. Hned za spáleným autem stojícím napůl na chodníku a napůl v silnici jsme odbočili a byli u maminky Marie. Marseille se ukázalo jako dobrá přestupní stanice mezi Grenoblem a Chile.

Potoulali jsme se trochu v Le Panier a zašli na La Cagole, nejlepší francouzské pivo, do naší oblíbené hospůdky Au coeur du Panier,
projeli jsme se lodí z jednoho břehu přístavu na druhý a vyšlápli pak na Faro, kde jsme se, jako správní disciplinovaní jižané prošli i tam, kde zábrany jasně ukazovaly, že je vstup zakázán, a kde tytéž zbořené zábrany věrně ilustrovaly fakt, že Marseillana při nedělní procházce hned tak něco nezastaví a popili jsme něco pastisu, který dle tradice marseillských hospod s každou rundou nabíral na síle, neb barman servíruje první pastis jako pro turisty, druhý jako pro místní hosty a třetí jako pro štamgasty. Též jsme se viděli s celou rodinou. A pak bylo pondělí odpoledne, a po třech hodinách zpoždění jsme konečně odletěli pryč.


úterý 16. prosince 2008

Hvězdopravcovo hájení

S naším stěhováním se čas, který se ještě v říjnu ploužil, rozběhl a rozuháněl, rozpádil, rozsprintoval, rozsvištěl a nakonec rozletěl zcela nadzvukově. Můj dnešní blog tak vznikl v jedinou volnou chvilku, a to na "ateliéru", jak vznešeně místní pracák nazývá různé kurzy o tom, jak shánět práci. Kurz byl zaměřen na to, co chceme v životě dělat a kterak se tázat, abychom zjistili, co dané povolání obnáší v určitém podniku. Vedle dvě sedící uklízečky tak formovaly otázky, jimiž mohou zjistit, zda ten který podnik nepotřebuje uklidit, opodál sedící informatik se ani při čtení otázek nezbavil nervózního koktání, a já jsem měla hlavu plnou toho, jak za večer stihnu uvařit všechnu svíčkovou ze sedmi a půl kil masa, která pro mě v té době připravoval můj oblíbený řezník Laurent.

Protože nadešel čas, kdy Hvězdopravec bude obhajovat svůj doktorát. V klidném čase příprav na stěhování je tak čas vařit víc než Magdalena Dobromila Rettigová za celý svůj život. Generálka byla v pátek v Ženevě. Hvězdopravec jako obvykle v klidu připravoval prezentaci ještě pět minut před zahájením jeho pre-obhajoby. Při přednášce o tom, co během svého doktorátu dělal, jsem se připravovala vyskočit v posledním bodě "perspektivy", abych běžela připravit občerstvení pro komisi. Nakonec se mi ale Hvězdopravec zdál poměrně nervózní, a protože jsem ho nechtěla rozptylovat hlukem v sále, který bych způsobila odchodem, rozhodla jsem se zůstat až do konce. A dobře jsem udělala. Část "perspektivy" by mi byla nenechala dost času ani dojít ke dveřím, natož připravit občerstvení. Během třiceti sekund, které tato číst trvala, došlo všem, že Hvězdopravec nestihl prezentaci dodělat celou, ale naštěstí na komisi už čekalo šampaňské, Chateuneuf du Pape a moje vynikající koláče. Dokonce i dr. Mayor, objevitel první extrasolární planety a nejspíš budoucí nositel Nobelovy ceny, mi je pochválil. Ne tedy, že bych se chtěla vytahovat...

A vaření tedy pokračuje na obhajobu "na ostro" ve čtvrtek, kdy bude zlatým hřebem kromě Hvězdopravce též moje svíčková z uvedených sedmi a půl kil masa připravených řezníkem Laurentem. Sedm a půl kilo masa ho docela vyděsilo, ale též ho evidentně potěšila moje věrnost, se kterou k němu chodím. Při předání mých sedmi kusů předního hovězího, na něž prý nestačila jedna kráva, ale musely být dvě, řekl: "Dovolím si vám k tomu věnovat tento salám.", a kromě toho mi daroval fantastickou tašku, kterou vidíte zde na fotce. A to zcela nezjištně, neb moc dobře ví, že odjíždíme do ráje hovězího, jižní Ameriky. Těším se, kterak budu šik tašku nosit ke svým zbrusu novým šik šatům, které jsem si na obhajobu pořídila.

Ke svíčkové budou pravé knedlíky z hrubé mouky, kterou jsem získala díky vyslání SOS celé české komunitě. V pondělí večer jsme tak s Hvězdopravcem udělali tour po Grenoblu, kde mi moji báječní čeští kamarádi každý dal, co měl.

Kromě vaření nás sužují stále stejné administrativní trable umocněné faktem, že poté, co jsem podle instrukcí personálu Bouygues Telecom požádala o odpojení mého mobilního telefonu v půlce ledna, mi tento telefon byl odpojen tento víkend, a to i přes urgentní telefonát na help line, kde jsem byla ujištěna, že telefon nebude odpojen v prosinci, ale v lednu. Na druhou stranu jsem se tak zbavila pana Stěhováka, jehož telefon naopak funguje velmi dobře. Pan Stěhovák překonal nástrahy odhadu ceny v angličtině a zvládnul nakonec stes okolo toho, že si nebyl jist, zda odhadl dobře objem našich věcí a ptal se na to opět mě. V duchu babyblues po panu Fiorim nazývám nyní pana Stěhováka "náš malý". Náš malý volá dvakrát denně, aby se ujistil, že se opravdu chceme stěhovat s nimi a nabádá nás, abychom to řekli lidem v ESO, který budou vybírat stěhovací firmu. Hvězdopravec se obává, že je možná zamilovaný do našich žiraf. Každopádně ale lepší zamilovaný Stěhovák, než paní Profesionální s jejími skvělými obaly, o níž jsme už nikdy neslyšeli. Zřejmě někde hovoří s intelektuály v kavárně. Když se to pan Stěhovák dozvěděl, rozzářil se jako sluníčko.

Září také pan Baggio, který bude pronajímat náš byt. Dnešní večer, kdy se to dozvěděl, zahájil opět slovy: "Nebojte, já se vyznám." a nazval se dokonce "starým pěšákem" (vieux routard). Zřejmě netuší, že jsme stále ještě nevymalovali kuchyň.

Tak mi držte palce, ať všechno dobře dopadne. Zbývá upéct tisíce koláčů, vyzvednout dva sudy Plzně, obhájit...a pak už jen slavit a balit.

středa 10. prosince 2008

Kuchtíci, kominíci a Vratislavovy narozeniny

Administrativní problémy řádně pokračují. Podali jsme žádost na radnici o potvrzení, že se stěhujeme. Pan Stěhovák málem zkolaboval, když zjistil, že odhad ceny stěhování má být v angličtině, a nakonec to vyřešil tím, že se rozhodl zeptat se svého šéfa, co má dělat, když neumí anglicky. Naše věci tak možná nakonec skutečně odjedou 29.12. jak mají a žirafy stráví 35 dní na moři na cestě do Santiaga. Nájem bytu nakonec svěříme panu Baggiovi, co se vyzná, a Gunter, náš německý konzultant nám povolil 30kg věcí navíc do letadla, a tak nehrozí, že se v lednově horkém Santiagu budeme pařit v zimních kabátech a věcech na lyže, což bylo oblečení, které obsahovala dle rozvahy naše zavazadla cestující s námi, nikoli se žirafami. Pana Fioriho nahradil zatím pan Kominík, který se stavil jedno ráno se štětkou a bez pozvání. Představil se jako Kominík, což se francouzsky řekne už ani nevím jak, a protože onen pán nebyl černý s bílou čepičkou, jak bývali kominíci za mého dětství, kdy jsme se urychleně chytali za knoflík a kdy největší legrace byla, když si někdo samou snahou ten knoflík ukroutil, moje otázka zněla: "Promiňte, co je to kominík?" Pan kominík nebyl evidentně jazykový znalec. Jeho odpověď zněla doslovně takto: "To je ten, co kominíkuje." Pokud ale nevíte, co je to kominík, vysvětlit činnost tohoto člověka slovem kominíkovat, jak jistě chápete, cizinci moc nepomůže. "Já vám to ukážu.", řekl Kominík nakonec a vrhl se do kuchyně, kde se jal lézt na stůl a sundal z našeho kotle část komína, se zalíbením do něj mrknul a spokojeně zašveholil: "Jé, to je binec." Vzal štětku a strčil ji do komína. Bohužel se ale ukázalo, že náš stůl není dost vysoký. "Máte schůdky?", zeptal se Kominík. "Co jsou to schůdky?", řekla jsem já. Kominík místo mávnutí rukou ozkoušel pevnost našeho radiátoru a v mžiku stál jednou nohou na lednici a jednou nohou na radiátoru. V této pracovní pozici se cítil dostatečně jistě, aby se mohl pohodlně rozpovídat o tom, jaké problémy má stará paní z pátého patra s majitelem svého bytu a o tom, že v našem domě vymetá komíny jenom on, a každý rok, a že tedy v domě zná všechny a že já jsem nová, protože mě minulý rok neviděl, že v mém bytě bydlel nějaký kluk a odkud že je můj přízvuk, že on by řekl, že z České republiky, protože v létě bydlel v kempu s Čechy a že umí říct "na zdraví". Netuším, zda kominíci opravdu nosí štěstí, ale jisté je, že tenhle kominík vypadal jako nejšťastnější kominík na světě. Nakonec seskočil z lednice a vydal se zase o komín dál s přáním šťastného roku a na shledanou zase za rok před Vánoci.

Kromě zvládání nejrůznějších lidí, kteří takto procházejí našim bytem, jsem se já sama proměnila ve velkého Kuchtíka. Protože vařím ráda a jako každý kuchař jsem se svými pokroky stále mlsnější a mlsnější, nabídla jsem Hvězdopravci, že se postarám o jídlo na jeho doktorát. Pravda, pamatuju si ještě bolení v zádech po přípravě jídla na oslavu našeho PACSu, a to mě čekalo vaření jen pro cca 40lidí. Doktorát bude nejdříve v Ženevě, a to v pátek, a poté v Grenoblu, kde na obhajobu plynule naváže večírek u nás doma.

Malou generálkou na přípravu doktorandské tabule, která bude čítat svíčkovou s knedlíkem, ale také nejrůznější koláče na svačinu a dezerty a pomazánky a nevím co všechno, bylo pečení dortu na Vratislavovy narozeniny. Náš oblíbený eletrotechnik inženýr se totiž v úterý dožil 28let. Od pondělka začala tak horečná činnost s vybíráním dárku a sháněním dortu, který se ukázal v předvánočním zmatku nesehnatelný. A protože jsem Kuchtík, nabídla jsem se, že uplácám dort vlastnoručně sama dle receptu mojí maminky. Jedná se o dort, který jsme jako děti vždy měly zdobený lentilkami v náš narozeninový den a který jsem dělala v životě dvakrát: jednou pro bratra mého bývalého českého přítele Chemika a jednou pro Létajícího muže. První pokus dopadl neslavně díky Chemikově zkušenému názoru že na směsi másla, mouky a mléka nemá po zahřátí co zhoustnout, ježto neví, proč by teplo mělo nějaký vliv na molekuly oněch třech látek. "Co by ti na tom asi tak zhoustlo?", řekl Chemik a kaše na nastavení, která tedy nebyla kaší ale tekutinou po vmíchání do krému stále nevábně vytékala ven. Druhý pokus byl o něco slavnější, ale dort byl z nějakých neznámých důvodů nesmírně hustý. V ničem si nezadal s pálenou cihlou.

Proto bylo upečení obřího dortu pro Vratislava, který ten den jako vždy večer organizoval svůj taneční kurz, velkou výzvou. Znásobila jsem recept čtyřmi a dala se do práce. Jako obvykle nehoda stíhala nehodu a především jsem se poučila, že nechávat roztát máslo na topení je dobrý nápad pouze pokud topení není příliš horké, nebo pokud dáte máslo do talíře či jiné nádoby. Já jsem na topení položila čtyři kostky másla ve vší jejích alobalové kráse tak, jak jsem je přinesla z obchodu. Po půl hodině mě zurčení tekutiny upozornilo, že někde v kuchyni je problém. Většina problému byla v té chvíli již na zemi. Ale někdy má člověk štěstí v neštěstí. Kuchyň stejně musíme dle slov pana Baggia vymalovat.

Nakonec se mi ale podařilo zakamuflovat jak jeden rozdrobený nevyklopený piškot, tak připálené kousky v kašičce na nastavení, kterou jsem tentokrát zahřála, ježto ač z pohledu chemiků na směsi mouky, mléka a másla nemá co zhoustnout, Kuchtík ví, že směs ve skutečnosti zhoustne. Po třech hodinách míchání, tření a pečení, po rozklepnutí dvaceti vajec, spotřebování kila cukru a kila másla, leželo na stole tohle:
Kromě pečení v té době probíhalo horlivé vybírání dárku. Našim tipem byl pípák ARVA, který umožňuje najít člověka zasypaného lavinou, či umožňuje hledat zasypané kamarády vybavené stejným přístrojem. Tato věc, která se v Čechách může zdát jako holá pitomost, je v Grenoblu běžný šperk, kterým se zdobí nejeden lyžař. Laurent sice namítnul, že jediná ARVA vhodná pro Vratislava je ta, která sama hledá či vyhrabává oběti, zatímco se její majitel pokouší přivolat pomoc svým radioamatérským přístrojem "rozhodovátko" za konzumace svých zasob Pilsner Urquellu, ale nakonec jsme se ujednotili, že pípák spolu s lopatou a sondou bude pěkný dárek.

A tak se také stalo. Nakonec to všechno klaplo díky detailní organizaci Karla, který svolal všechny na taneční kurz, který se tak proměnil v kurz degustace dortu. A katastrofický dort se kupodivu pochlapil, a byl dokonce velmi dobrý. Jako od maminky.

A nakonec se přeci jen tančilo až do půlnoci.



Hvězdopravec a já jsme dorazili až kolem půl dvanácté v noci, protože jsme byli před tím na večeři u kamarádů. Na Rabot jsme se vyšplhali autem za hustého sněžení. Vratislovovi se tak jeho ARVA určitě brzy šikne...

středa 3. prosince 2008

Náš administrativní týden

Přípravy na odjezd do Chile ještě nevrcholí, spíš vesele začínají. Tento týden jsme měli v plánu realitní kancelář, schůzku s panem expertem-stěhovákem, jenž měl odhadnout objem věcí, které chceme stěhovat, a dále bylo v plánu neúnavné třídění krámů. Do toho stále pokračuje pana Fioriho vylepování plakátů a následné vrtání se v našich stoupačkách. Na jeho posledním výhružném oznámení místo podpisu stojí velmi neohrabaně tužkou napsané slovo "nutné".

Týden tak začal v pondělí kolem osmé ranní, kdy nás zvonek upozornil, že za dveřmi stojí některý ze zvaných či nezvaných šmudlů. Hvězdopravec, jehož domácí povinností je jednání s dělníky, vyskočil s postele, a než stihnul dojít ke dveřím, zarachotil klíč v zámku. Hvězdopravec vyděšeně vykvíkl: moment! a ukryl se v koupelně. Za tři vteřiny, za které se nasoukal do županu, byly dveře na chodbu dokořán a nikde nikdo. Hvězdopravec tedy dveře zase zavřel a šel si lehnout. Za půl hodiny již zcela bez varování opět zarachotil klíč v zámku a naše dvě spící maličkosti se tak ocitly tváří v tvář samotnému nezvanému panu Fiorimu, který pravil, že myslel, že v bytě nikdo není. Byla jsem poměrně ráda, že na konci svojí ranní intervence v našich stoupačkách nám vrátil klíče, které jsme minulý týden nechali u naší sousedky, jenž je dělníkům neprozřetelně darovala. Podle mého názoru neměla asi moc na výběr.

Během intervence pana Fioriho se opět ve skříni zřítila moje polička se šatstvem.

Odpoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stál pana Fioriho spolupracovník, u něhož jsme si již povšimli, že rozhodně zbytečně nemluví, či vlastně nemluví nikdy, pokud to není nezbytně nutné. Bez jediného slova mi s úsměvem předal svazek klíčů. Bez jediného slova jsem na něj nechápavě zírala. Pan Spolupracovník změnil úsměv na nechápavé zírání.

"Je, já jsem si spletl patro!", řekl nakonec, vzal mi klíče, a s úsměvem odkráčel.

Za půl hodiny zazvonil znovu zvonek. Za dveřmi byla naše sousedka. V ruce klíče, navlas podobné těm našim.

"Už vám vrátili klíče?", ptala se. Opět jsem nechápavě zírala. Kolik svazků klíčů proboha Hvězdopravec rozdal?

"Ano", řekla jsem.

Sousedka mě ujistila, že klíče, které má ona, jsou od jejích dveří a že nejspíš tedy každý klíč již našel svého majitele.

Po dni stráveném s panem Fiorim se večer přiloudal realitní agent pan Baggio, který měl všechno z Itala, až na blond vlasy, a všechno z realitního agenta, tedy kožený kabát a kufřík.

"Nebojte, začínám 31 rok svojí praxe", řekl: "Já se vyznám!" Po zběžné prohlídce bytu nám sdělil, že musíme vymalovat kuchyň, což znamená strhání třicet let starých kytičkovaných tapet. Už se nemůžu dočkat. Kromě toho musíme dodělat koupelnu, která je stále ve stavu přestavby. Inu, proč bychom to dělali, když jsme v bytě ještě bydleli. To je přece stejně zbytečné jako vyházet nenošené Hvězdopravcovo oblečení, které zabírá místo ve skříni, hned, a nikoli až při stěhování.

Druhý den jsem vstávali pozdě, protože po realitním agentu Baggiovi přišli David a Sylvestre, dva perspektivní vědci-astrofyzici, z nichž jeden možná poletí do kosmu, s novou stolní hrou Formule1 , a tak jsme až do půl druhé v noci zuřivě řadili, zrychlovali a brzdili v zatáčkách u lahve vína.

Když jsem dávala na stůl snídani, přišel pan Profesionální Stěhovák. Vzhledem k tomu, že evidentně nezačínal 31.rok svojí praxe, kožená bunda mu sahala pouze po pás, nikoli po kolena, jako služebně staršímu panu Baggiovi. Profesionálně se nás zeptal, co z věcí v obýváku budeme stěhovat. V jeho zorném poli byly bohužel ze stěhovaných věcí jen naše dvě žirafy. "Žirafy", říkám tedy. Pan Stěhovák tedy pochopil, že nejsme jako normální lidé, kteří stěhují stoly a židle, ale že stěhujeme kola, lyže a žirafy. Možná proto si s námi dal načas, aby nám vysvětlil, jak stěhování probíhá.

Odpoledne přišla Profesionální Stěhovatelka z druhé firmy, která je číslo jedna na evropském trhu. Chyběla jí tedy nezbytná kožená bunda, zato překypovala informacemi o tom, co čeho naše věci budou zabaleny, jaká povolení je na co potřeba a co se nesmí vozit. Vyjádřila pochybnost nad tím, zda se v našem výtahu smí stěhovat, nad tím, že si chceme s sebou vzít víno, nad tím, že nemáme ještě víza a dokonce i nad tím, že Hvězdopravec nejdřív nejede do Chile sám, aby tam připravil hnízdečko pro rodinku, jako to dělají normální lidé. Zavalena paragrafy jsem záviděla našim věcem, že budou zabaleny do speciálního papíru, který má stejné ochranné schopnosti jako devět kartonů, ježto jsem se v té změti cítila jako křehká sklenice na víno na dně kontejneru dva a půl metru vysokého, který je jinak plný knih. Což se vám ale s uvedenou firmou prý nikdy nestane, neb dávají pozor úplně na všechno.

Knih? Mimochodem, dozvěděla jsem se od paní Profesionální, že Chile si vyhrazuje právo zdanit všechny knihy dovážení na jeho území, a že tedy u svých otahaných kapesních vydání nemám říkat jejich skutečnou cenu (0,01 centu), jinak budu platit moc. Nad touto daní jsem trochu kroutila hlavou, ale paní Profesionální mi vysvětlila, že je to tím, že "Chile je nesmírně intelektuální země." Dovolila jsem se podivit se ještě trochu víc, než jsem se již divila nad daní.

"Opravdu. V Santiagu máte kavárny a vevnitř není nikdo jiný, než samí intelektuálové." Trochu jsem politovala Hvězdopravce, že si asi v Santiagu na kávu nezajde. Doufejme, že alespoň na fotbalové přenosy smějí i neintelektuálové.

Další profesionální názor jsme si museli vyžádat od firmy z Německa. Komunikace s nimi se omezila na několik ano/ne po telefonu. Odhad ceny stěhování dostaneme také.

V úterý večer jsme čekali, že nápor administrativy trochu poleví.

Ve středu ráno přišel pan Fiori uříznout jakousi trubku a pravil, že už ho vidíme naposledy. Obávám se, že možná začnu trpět baby blues, neb buzení panem Fiori kolem osmé ranní byl po čtnáct dní náš typický rituál.

Ve středu jsem se vydala do dalšího shánění papírů, a to především papíru, který potvrzuje, že se můžeme vystěhovat z Francie. Čtete dobře. Bez papíru není stěhování, ježto bychom tak mohli stěhovat jenom věci, ale ne sebe, a dělat tak daňové úniky. Proto nám na základě pracovní smlouvy na radnici vystaví papír, že se stěhujeme, a tento papír nám dá právo se stěhovat.

Na radnici mi nikdo nevěřil, že podobný papír existuje. A tak budou možná muset nakonec žirafy zůstat doma. Prosím, držte mi palce, ať to všechno zvládneme.

pátek 28. listopadu 2008

Sníh, žáby a kočičí boty

vodně jsme si mysleli, že letos nebudeme mít zimu. Cesta do Chile byla plánovaná a dokonce už i zakoupená na 1.11., tedy na dobu, kdy v Chile začíná jaro. Ale protože odjezd na samé jedničky nebyl a protože 1.11. Hvězdopravec nakonec seděl doma nad svým nedokončeným doktorátem, máme to štěstí, že jsme se probudili 27.11. ještě v Grenoblu a venku...ležela na Grenoble neobvyklá sněhová nadílka.

Mráz byl také možná tak trochu na vině mé páteční příhodě s kolem na kurzu španělštiny. Na španělštinu chodím poctivě každý pátek večer, tedy přesněji řečeno, jezdím na svém velocipédu. Na kurzu, kam mimochodem chodí jeden Ital, dvě Řekyně a dva Češi, takže jsme na něm zakázali mluvit francouzsky, obvykle přivazuju kolo ke kolům ostatních studentů, ale v pátečním mrazu jsem nakonec zvolila připoutání kola přímo k mříži, která školu zavírá. Když jsme odcházeli z kurzu, zjistila jsem, že kolo nejde otevřít, a naše učitelka zase, že tím pádem škola nejde zavřít. Můj pancéřový nedobytbý zámek si skutečně pro svojí smrt zablokováním nemohl vybrat lepší chvilku. Po hodině přemlouvání zámku krémem na ruce a horkou vodou jsme nakonec zavolali Hvězdopravce. Hvězdopravec se zvedl doma z kanape, kde plánoval strávit celá páteční večer, přijel, ale nenašel nás, a protože zapomněl telefon doma, byl nucen se vrátit domů, zavolat mi, že nás nenašel, a konečně tedy dorazit na místo, kde jsme moje učitelka a já statečně mrzly. Několik otočení páčidlem nakonec zámek roztrhlo na dva. Naštěstí se ukázalo, že pancéřové zámky jsou poměrně kšunty.

Den před tím, než napadl první sníh, jsem organizovala doma poslední večeři. Od dob, kdy jsem před cca dvěma lety pozvala první Čechy k sobě do mého kumbálu-garáže-skříně-bytu v rue du Valbonnais, překřetěné na rue des Toillettes, na raclette, a kde jsme s Vilémem, Honzou, Janou Seidlovou, Honzou Tykadlem a Helene poctivě večeřeli až do rána, jsem poměrně pravidelně organizovala nejrůznější české i francouzské večeře. A ta, co byla ve čtvrtek večer, byla nepochybně ta poslední. Proto jsem ji nazvala "Večeře česko-francouzského přátelství" a pozvala jsem úplně všechny Čechy a také jejich francouzské protějšky či kamarády, ačkoli bylo předem jasné, že se nevejdeme k žádnému upravenému stolu. Úkol byl navíc ztížen faktem, že pan Fiori a jeho dělníci ohlásili večer předem, že na celý den odpojí vodu. Moje vaření mělo tak nádech trochu polních metod.

Protože jsem dneska ale už všemi mastmi mazaný hostitel, vím, že menu musí korespondovat s názvem. Něco tedy muselo symbolizovat Čechy, a něco Francouze.

...tak tohle je guláš s bramborovým. Protože jsem neměla hrubou mouku, zkusila jsem knedlíky z hladké mouky + krupice v domnění, že se tak průměr zrnek mouky zprůměruje. Inu, zprůměroval. S průměrným výsledkem.

...a tohle je francouzský reprezenant. Tedy, alespoň to, co reprezentuje Francouze ve světě, protože nikdo z přítomným Francouzů nejedl žabí stehýnka častěji než několikrát v životě. A musím říct, že se po nich zrovna nezaprášilo.

Party nakonec proběhla docela hladce: nikdo nezůstal spát na kanapi, ani v koupelně na zemi, jak se to stalo při minulém večírku.

Ale co je hlavní, to je, že je tedy konečně sníh. Tenhle víkend otevřeli Sept Laux a příští víkend je plánované Chamrousse. S Hvězdopravcem ale nemáme Sept Laux moc rádi, a tak jsme zůstali věrní neotevřenému Chamrousse a pěkně si ho vyběhli vlastnonožně na skialpech. Jako obvykle se ukázalo, že první sníh nikdy nepřichází společně se slunečným počasím, a tak jsem nahoře trochu horko těžko odolávala větru, aby mě neodfoukl někam do Sept Laux. Koukněte, jak se nám piknikovalo nahoře:

video

Dolů jsme si to pěkně sjeli po úžasném prašánku, a šli jsme na "tartine" do hospůdky Le Corentin, což je naše chamrousská oblíbená, protože tam mají výborné tartines a zpívající rybu. Protože Chamrousse ještě nebylo otevřené, v hospůdce nikdo nebyl a mohli jsme si tedy připadat jako drsní domácí.

Naopak, v neděli jsme si konečně mohli zalyžovat se sluníčkem, nebýt sobotního večírku u Laurenta, který způsobil to, že jsme v neděli ráno vylezli z postele až kolem poledne. Jak jistě chápete, jinak to být nemohlo...však jsem také měla svoje kočičí boty...





































Museli jsme se tak nakonec spokojit jenom s malou procházkou ve sněhu pod Charmant Som. A bylo to přeci jenom skutečně šarmantní.A cesta domů byla jako obvykle pod hvězdným nebem, kde jsme se dívajíce na oblohu dohadovali, která planeta nám to svítí na cestu, a jako obvykle se vsadili, že ten z nás, který častěji samovolně upadne, bude platit příští kino. Vypadá to, že jsme na naše měsíční návraty ale už skutečně zvyklí. Nejen, že jsme ani jeden neupadl, dokonce jsme se ani nenamáhali hledat naše věrné kamarádky čelovky. A to je všechno. V Grenoblu se nám pomalu krátí čas, příští týden nás čekají schůzky se stěhováky a s realitní kanceláří a dnes večer jsme vyházeli cca polovinu Hvězdopravcova oblečení...

středa 19. listopadu 2008

Třetí a vítězné překročení marseillské rovnoběžky

Než se vdáš, tak se ti to zahojí, říkala maminka, když jsem se jako malá vřískala nad svými pády a kotrmelci. Až naprší a uschne, říkaly děti ve škole. Ale každý den jednou přijde. Dokonce i ten, kdy Hvězdopravec odevzdá svůj doktorát. Stalo se tak v neděli 9.11., tedy spíš v pondělí 10.11. ve dvě hodiny ráno. Víkend jsem strávila čtením o hnědých trpaslících, ale v pondělí v noci jsme tak tedy mohli bouchnout šampaňské a ve středu se konečně vydat do Marseille na tu nejzaslouženější dovolenou v životě. Před tím jsme v Grenoblu hojně slavili, což Hvězdopravce přimělo opět k romantickému nočnímu otrhání okvětních lístků růží v záhonech cestou z hospody, které pak využil k různým originálním dekoracím.

V Marseille jsme bydleli v domečku maminky Marie (o bláznivé rodině Hvězdopravce jsem psala zde....a píšu o nich pod falešnými jmény), která po dvou letech na Mayottu a třech letech v Libanonu, bydlí nyní na Martiniku. Kromě prázdninových radovánek byla v plánu též rodinná oslava Hvězdopravcových třicetin a návštěvy příbuzných, což v Hvězdopravcově rodině znamená několik dní ježdění po současných a minulých partnerech jeho rodičů, jejich sester, bratrů a rodičů. V pátek v poledne jsme tak jedli u neuvěřitelně vitálních Hvězdopravcovo prarodičů, kterým je oběma kolem 84let a kteří nedají dopustit na místní růžové (v jižní Francii se červené nepije) a v pátek večer u tatínka Jeana a jeho milenky Marie. V neděli byla velká rodinná oslava, která spočívala v rodinném obědě, který trval od 12 do 18hodin. V pondělí jsme pak viděli Hvězdopravcovu tetu z matčiny strany, která je velmi vtipná, milá a inteligentní...jeptiška. A v úterý nás pak čekal večer u bývalé milenky tatínka Jeana Jeanne. Jak vidíte, návštěv bylo dost, ale nejvíc na mě zapůsobila nedělní rodinná oslava. Na rodinné oslavě byla celá širší rodina ze strany tatínka Jeana. Nechtěla jsem být indiskrétní a při obědě fotit, ale musím Vám říct, že kdybych byla Jean Paul Dubois a psala bych Život po francouzsku, tahle rodina by se mi líbila. Hvězdopravcovi prarodiče mají tři děti, kteří jsou všichni vdaní a ženatí, a na oslavě tak byli též někteří sourozenci manželů a manželek...a celkově tak pestrý průřez (nejen) francouzskou společností, jak by ho žádný americký režisér nezvládl nacpat do svého seriálu (znáte to, vždycky je tam žena, černoch atd.). Na oslavě byl tak Hvězdopravec, jehož maminka je napůl Alžířanka, a která ví dobře, co se vztahem jejích rodičů udělal její děd petenista, který alžírského manžela své dcery nemohl ani cítit. Na oslavě byl také guadalupský manžel sestry Hvězdopravcovy tety, jejich čokoládové děti a černý přítel jejich dcery. Byl tam také Hvězdopravcův synovec s Downovým syndromem. Byly tam dvě děti, které má Hvězdporavcova teta a strýc v pěstounské péči. A byla jsem tam já, zpoza železné opony se vyloupnuvší nový element. A byla tam bulharská manželka kamaráda tatínka Jeana. Byli tam staří a mladí, intelektuálové i zedníci, tlustí i tencí, malí i velcí a všochni jsme slavili a povídali celé odpoledne. Napadlo mě, že taková rodina je asi opravdu ta nejlepší výchova proti předsudkům, kterou si člověk může představit.

Ale nemyslete si, že jsme jen jedli a slavili. V Marseille jsou také Calanques, a protože bylo krásně, bylo v plánu v nich trochu viset na laně. Ve čtvrtek jsme viseli tak jen kousíček nad mořem a v sobotu jsme pak s tatínkem Jeanem a milenkou Marií vylezli na horu St. Victoire, což je hora, kterou s oblibou maloval Cézanne a která se tyčí kousek za Aix en Provence. Lezení to bylo veselé a ukázalo se, že čelovka, zakoupená rychle ve čtvrtek v Decathlonu, neb jsme tu naší nechali v Grenoblu, byla dobrá investice. Fotek je poměrně málo, protože jsem se obvykle snažila hlavně se držet a například při přezouvání do lezaček zavěšená dva metry nad mořskou hladinou jsme přemýšlela hlavně o tom, jak vylezu nahoru, pokud mi jedna nebo obě lezačky spadnou do vody, a nikoli na to, jak bych to celé zvěčnila do svého fotoaparátu.

Když jsme nelezli, procházeli jsme se u moře. Počasí nám skutečně přálo, a tak to byly skutečné prázdniny s obědy na předzahrádce, se snídaní na terase, se spáleným nosem...i když bez vysněného propláchnutí plavek. Skoro se mi chce říct...naštestí.

P.S. Na všechny fotky se můžete podívat tady.

neděle 9. listopadu 2008

Další poslední dny Hvězdopravcova doktorátu

Jak vidíte, Petrohradská ermitáž je tak trochu evergreen mého života. Tentokrát je ale snad její návštěva konečně poslední, mlha u polárního kruhu se rozpouští a slavnostní překročení sedmdesáté rovnoběžky bude opravdu slavnostní.

Hvězdopravec píše a stav prací je tak daleko, že požádal o pomoc na opravách i mě. Moje maminka sice řekla něco v tom smyslu, že to je přece úděl češtinářek, pořád opravovat nějaké diplomky, jenže to asi zapomněla, že jediné, co Hvězdopravec umí říct česky je "sluníčko", "pečínka", "vopičák" a "píčo, vole". Můžete zkusit uhodnout, které z těchto slov ho naučil Báňovský Chasník Vilém, když hráli squash. A protože pouze slovo "sluníčko" má cosi společného s jeho doktorátem, je jasné, že ostatní slova doktorátu musejí být v jiném jazyce, a to v angličtině nebo ve francouzštině. No ano, však říkám, krize je opravdu nejen na burze.

Včera jsem tedy přelouskala jeden článek a jednu kapitolu. Vzrušující. Konečně vím, čím se Hvězdopravec zabývá. Hledá ve vesmíru hnědé trpaslíky! Opravdu! Anglicky se to řekne brown dwarf a francouzsky naine brune. Inu, popřejme mu hodně štěstí při hledání. Mimochodem, jeho nová metoda hledání je snímkování. Jako, že se snaží toho trpaslíka vyfotit. Není nic lehčího:
Mimochodem, prostřednictvím tohoto blogu bych se ještě jednou chtěla omluvit Karlovi, Elišce a Jirkovi, které jsem velmi nezdvořile nepustila dál, když se na nás v neděli večer přišli podívat, a my jsme byli v plném hledání trpaslíků a jejich chyb.

Kromě oprav na doktorátu se u nás v domě rozběhla po francouzsku urgentní oprava prasklé stoupačky. Nebojte, nebyli jsme vytopeni! Stoupačka praskla už asi před rokem, a od té doby z ní pravidelně vytéká voda na chodbu v prvním patře. V průběhu minulého roku se na opravdu střídali různí šmudlové, kteří díru ve stoupačce vždy nějak zalepili, přičemž se tak únik vody občas na čas snížil, ale pak se zase zvýšil, když se díra opět protrhla a nahromaděná voda vytekla na schodiště. Jak vidíte, voda má skutečně paměť, a když se prostě rozhodne téct na schodišti, tak se dá jedině přistoupit k urgentní výměně celé stoupačky.

Urgentní výměna byla naplánována na úterý ráno. Od víkendu v domě visely dopisy od pana Fiori, který se svým italským původem vykřikoval téměř, že kdo nebude v úterý ráno doma, aby mohla být stoupačka opravena, bude zastřelen mafií. Hvězdopravec, po marseillsku velmi disciplinovaný, prohlásil, ať mu pan Fiori vleze na záda, a že on doma nebude. Já jsem se ale přimlouvala, abychom se ukázali kooperující, a skutečně doma v úterý ráno byli. Bohužel, zrovna v úterý ráno jsem měla kurz psaní CV na pracovním úřadě. Kurz, kam jsem nakonec šla, byl velmi zajímavý, protože jsem se mimo jiné dozvěděla, že na francouzském CV nefiguruje kolonka "cizí jazyky" (znáte vtip o tom, že osoba, která mluví třemi jazyky je trilingvní, osoba, jenž mluví dvěma, bilingvní, a osoba, která mluví jedním, je Francouz?). Dále jsme byli nuceni do našeho CV nacpat alespoň tři řádky "kompetencí", tj. toho, co umíme, a vedle sedící řidič kamionu pořád nemohl přijít na nic jiného, než "řídit".

Pan Fiori jistě ve svém CV mafiána může uvést do kompetencí "vylepování plakátů". Celé úterní ráno se nikdo v domě neukázal, ale hned odpoledne přibyly na chodbu nové plakáty, přímo vedle těch starých. Podle nových plakátů práce začnou ve středu následujícího týdne. Formulováno opět se slušností mafiána, ale tentokrát přeci jen se seznamem lidí, kterých se potencionální zastřelení týká. Respektive těch, kteří musejí být doma.

Můj život asi vypadá takto tak trochu nudně. Ale nebojte. Ještě pro vás mám krátké shrnutí večírku z Just Beer, který byl sice již před více než týdnem, ale k jehož popisu jsem se ještě nedostala. Tak tedy, úkol, ten zněl jasně. V pivní asociaci prezentovat česká piva a něco drobného k nim na zakousnutí. Ona drobná věc měl být bramborák vyrobený v mojí kuchyni. Během tří hodin jsme nakonec uplácali bramboráky z deseti kil brambor za pomoci mého robota Kenwood, Vratislavova vařiče a především neúnavné a štědré pomoci rukou Viléma, Virginie, obou Aniček, Kamily, Elišky, Vratislava, Laurenta, Nikolase, Karla a Jirky, kteří se všichni vešli ke mně do kuchyně a míchali, škrábali, smažili, co jim síly stačily. Balírna bramboráků, umístěná v koupelně, to všechno pěkně zabalila, a bylo možné vyrazit.

Český večírek v Just Beeru měl velký úspěch. Soudek Plzně byl bohužel vypit už po dvou hodinách a nezbylo tedy než pít Budvar či Primátor. Jirka se poučil, že není záhodno pít se Zelochem, protože ten se v žádném případě křestním jménem nejmenuje Míra.

Po skončení akce jsem neprozřetelně nabídla, že se zbytek večera může odehrát tam, kde celá ta sláva začala, tedy u mě doma. Chytře jsem si myslela, že si tím usnadním práci s úklidem po bramborákovém šílenství. Netušila jsem, že naopak bude koupelna-balírna proměněna Laurentem v noclehárnu, ani že Tomáš usne na kanapi hlavou dolů a Vratislav mu pomaluje nohy. Zkrátka jsem podcenila sílu českého piva. Pokud opravdu, ale opravdu, nemáte co dělat, podívejte se na videa.


video


video

Nakonec se ale moje strategie vyplatila: Vilém, Vratislav, Tomáš a Nicolas nakonec usnuli v obýváku, a tak mi ráno pomohli se snídaní, i s úklidem. Děkuji!