Hvězdopravcovo hájení

S naším stěhováním se čas, který se ještě v říjnu ploužil, rozběhl a rozuháněl, rozpádil, rozsprintoval, rozsvištěl a nakonec rozletěl zcela nadzvukově. Můj dnešní blog tak vznikl v jedinou volnou chvilku, a to na "ateliéru", jak vznešeně místní pracák nazývá různé kurzy o tom, jak shánět práci. Kurz byl zaměřen na to, co chceme v životě dělat a kterak se tázat, abychom zjistili, co dané povolání obnáší v určitém podniku. Vedle dvě sedící uklízečky tak formovaly otázky, jimiž mohou zjistit, zda ten který podnik nepotřebuje uklidit, opodál sedící informatik se ani při čtení otázek nezbavil nervózního koktání, a já jsem měla hlavu plnou toho, jak za večer stihnu uvařit všechnu svíčkovou ze sedmi a půl kil masa, která pro mě v té době připravoval můj oblíbený řezník Laurent.

Protože nadešel čas, kdy Hvězdopravec bude obhajovat svůj doktorát. V klidném čase příprav na stěhování je tak čas vařit víc než Magdalena Dobromila Rettigová za celý svůj život. Generálka byla v pátek v Ženevě. Hvězdopravec jako obvykle v klidu připravoval prezentaci ještě pět minut před zahájením jeho pre-obhajoby. Při přednášce o tom, co během svého doktorátu dělal, jsem se připravovala vyskočit v posledním bodě "perspektivy", abych běžela připravit občerstvení pro komisi. Nakonec se mi ale Hvězdopravec zdál poměrně nervózní, a protože jsem ho nechtěla rozptylovat hlukem v sále, který bych způsobila odchodem, rozhodla jsem se zůstat až do konce. A dobře jsem udělala. Část "perspektivy" by mi byla nenechala dost času ani dojít ke dveřím, natož připravit občerstvení. Během třiceti sekund, které tato číst trvala, došlo všem, že Hvězdopravec nestihl prezentaci dodělat celou, ale naštěstí na komisi už čekalo šampaňské, Chateuneuf du Pape a moje vynikající koláče. Dokonce i dr. Mayor, objevitel první extrasolární planety a nejspíš budoucí nositel Nobelovy ceny, mi je pochválil. Ne tedy, že bych se chtěla vytahovat...

A vaření tedy pokračuje na obhajobu "na ostro" ve čtvrtek, kdy bude zlatým hřebem kromě Hvězdopravce též moje svíčková z uvedených sedmi a půl kil masa připravených řezníkem Laurentem. Sedm a půl kilo masa ho docela vyděsilo, ale též ho evidentně potěšila moje věrnost, se kterou k němu chodím. Při předání mých sedmi kusů předního hovězího, na něž prý nestačila jedna kráva, ale musely být dvě, řekl: "Dovolím si vám k tomu věnovat tento salám.", a kromě toho mi daroval fantastickou tašku, kterou vidíte zde na fotce. A to zcela nezjištně, neb moc dobře ví, že odjíždíme do ráje hovězího, jižní Ameriky. Těším se, kterak budu šik tašku nosit ke svým zbrusu novým šik šatům, které jsem si na obhajobu pořídila.

Ke svíčkové budou pravé knedlíky z hrubé mouky, kterou jsem získala díky vyslání SOS celé české komunitě. V pondělí večer jsme tak s Hvězdopravcem udělali tour po Grenoblu, kde mi moji báječní čeští kamarádi každý dal, co měl.

Kromě vaření nás sužují stále stejné administrativní trable umocněné faktem, že poté, co jsem podle instrukcí personálu Bouygues Telecom požádala o odpojení mého mobilního telefonu v půlce ledna, mi tento telefon byl odpojen tento víkend, a to i přes urgentní telefonát na help line, kde jsem byla ujištěna, že telefon nebude odpojen v prosinci, ale v lednu. Na druhou stranu jsem se tak zbavila pana Stěhováka, jehož telefon naopak funguje velmi dobře. Pan Stěhovák překonal nástrahy odhadu ceny v angličtině a zvládnul nakonec stes okolo toho, že si nebyl jist, zda odhadl dobře objem našich věcí a ptal se na to opět mě. V duchu babyblues po panu Fiorim nazývám nyní pana Stěhováka "náš malý". Náš malý volá dvakrát denně, aby se ujistil, že se opravdu chceme stěhovat s nimi a nabádá nás, abychom to řekli lidem v ESO, který budou vybírat stěhovací firmu. Hvězdopravec se obává, že je možná zamilovaný do našich žiraf. Každopádně ale lepší zamilovaný Stěhovák, než paní Profesionální s jejími skvělými obaly, o níž jsme už nikdy neslyšeli. Zřejmě někde hovoří s intelektuály v kavárně. Když se to pan Stěhovák dozvěděl, rozzářil se jako sluníčko.

Září také pan Baggio, který bude pronajímat náš byt. Dnešní večer, kdy se to dozvěděl, zahájil opět slovy: "Nebojte, já se vyznám." a nazval se dokonce "starým pěšákem" (vieux routard). Zřejmě netuší, že jsme stále ještě nevymalovali kuchyň.

Tak mi držte palce, ať všechno dobře dopadne. Zbývá upéct tisíce koláčů, vyzvednout dva sudy Plzně, obhájit...a pak už jen slavit a balit.

Kuchtíci, kominíci a Vratislavovy narozeniny

Administrativní problémy řádně pokračují. Podali jsme žádost na radnici o potvrzení, že se stěhujeme. Pan Stěhovák málem zkolaboval, když zjistil, že odhad ceny stěhování má být v angličtině, a nakonec to vyřešil tím, že se rozhodl zeptat se svého šéfa, co má dělat, když neumí anglicky. Naše věci tak možná nakonec skutečně odjedou 29.12. jak mají a žirafy stráví 35 dní na moři na cestě do Santiaga. Nájem bytu nakonec svěříme panu Baggiovi, co se vyzná, a Gunter, náš německý konzultant nám povolil 30kg věcí navíc do letadla, a tak nehrozí, že se v lednově horkém Santiagu budeme pařit v zimních kabátech a věcech na lyže, což bylo oblečení, které obsahovala dle rozvahy naše zavazadla cestující s námi, nikoli se žirafami. Pana Fioriho nahradil zatím pan Kominík, který se stavil jedno ráno se štětkou a bez pozvání. Představil se jako Kominík, což se francouzsky řekne už ani nevím jak, a protože onen pán nebyl černý s bílou čepičkou, jak bývali kominíci za mého dětství, kdy jsme se urychleně chytali za knoflík a kdy největší legrace byla, když si někdo samou snahou ten knoflík ukroutil, moje otázka zněla: "Promiňte, co je to kominík?" Pan kominík nebyl evidentně jazykový znalec. Jeho odpověď zněla doslovně takto: "To je ten, co kominíkuje." Pokud ale nevíte, co je to kominík, vysvětlit činnost tohoto člověka slovem kominíkovat, jak jistě chápete, cizinci moc nepomůže. "Já vám to ukážu.", řekl Kominík nakonec a vrhl se do kuchyně, kde se jal lézt na stůl a sundal z našeho kotle část komína, se zalíbením do něj mrknul a spokojeně zašveholil: "Jé, to je binec." Vzal štětku a strčil ji do komína. Bohužel se ale ukázalo, že náš stůl není dost vysoký. "Máte schůdky?", zeptal se Kominík. "Co jsou to schůdky?", řekla jsem já. Kominík místo mávnutí rukou ozkoušel pevnost našeho radiátoru a v mžiku stál jednou nohou na lednici a jednou nohou na radiátoru. V této pracovní pozici se cítil dostatečně jistě, aby se mohl pohodlně rozpovídat o tom, jaké problémy má stará paní z pátého patra s majitelem svého bytu a o tom, že v našem domě vymetá komíny jenom on, a každý rok, a že tedy v domě zná všechny a že já jsem nová, protože mě minulý rok neviděl, že v mém bytě bydlel nějaký kluk a odkud že je můj přízvuk, že on by řekl, že z České republiky, protože v létě bydlel v kempu s Čechy a že umí říct "na zdraví". Netuším, zda kominíci opravdu nosí štěstí, ale jisté je, že tenhle kominík vypadal jako nejšťastnější kominík na světě. Nakonec seskočil z lednice a vydal se zase o komín dál s přáním šťastného roku a na shledanou zase za rok před Vánoci.

Kromě zvládání nejrůznějších lidí, kteří takto procházejí našim bytem, jsem se já sama proměnila ve velkého Kuchtíka. Protože vařím ráda a jako každý kuchař jsem se svými pokroky stále mlsnější a mlsnější, nabídla jsem Hvězdopravci, že se postarám o jídlo na jeho doktorát. Pravda, pamatuju si ještě bolení v zádech po přípravě jídla na oslavu našeho PACSu, a to mě čekalo vaření jen pro cca 40lidí. Doktorát bude nejdříve v Ženevě, a to v pátek, a poté v Grenoblu, kde na obhajobu plynule naváže večírek u nás doma.

Malou generálkou na přípravu doktorandské tabule, která bude čítat svíčkovou s knedlíkem, ale také nejrůznější koláče na svačinu a dezerty a pomazánky a nevím co všechno, bylo pečení dortu na Vratislavovy narozeniny. Náš oblíbený eletrotechnik inženýr se totiž v úterý dožil 28let. Od pondělka začala tak horečná činnost s vybíráním dárku a sháněním dortu, který se ukázal v předvánočním zmatku nesehnatelný. A protože jsem Kuchtík, nabídla jsem se, že uplácám dort vlastnoručně sama dle receptu mojí maminky. Jedná se o dort, který jsme jako děti vždy měly zdobený lentilkami v náš narozeninový den a který jsem dělala v životě dvakrát: jednou pro bratra mého bývalého českého přítele Chemika a jednou pro Létajícího muže. První pokus dopadl neslavně díky Chemikově zkušenému názoru že na směsi másla, mouky a mléka nemá po zahřátí co zhoustnout, ježto neví, proč by teplo mělo nějaký vliv na molekuly oněch třech látek. "Co by ti na tom asi tak zhoustlo?", řekl Chemik a kaše na nastavení, která tedy nebyla kaší ale tekutinou po vmíchání do krému stále nevábně vytékala ven. Druhý pokus byl o něco slavnější, ale dort byl z nějakých neznámých důvodů nesmírně hustý. V ničem si nezadal s pálenou cihlou.

Proto bylo upečení obřího dortu pro Vratislava, který ten den jako vždy večer organizoval svůj taneční kurz, velkou výzvou. Znásobila jsem recept čtyřmi a dala se do práce. Jako obvykle nehoda stíhala nehodu a především jsem se poučila, že nechávat roztát máslo na topení je dobrý nápad pouze pokud topení není příliš horké, nebo pokud dáte máslo do talíře či jiné nádoby. Já jsem na topení položila čtyři kostky másla ve vší jejích alobalové kráse tak, jak jsem je přinesla z obchodu. Po půl hodině mě zurčení tekutiny upozornilo, že někde v kuchyni je problém. Většina problému byla v té chvíli již na zemi. Ale někdy má člověk štěstí v neštěstí. Kuchyň stejně musíme dle slov pana Baggia vymalovat.

Nakonec se mi ale podařilo zakamuflovat jak jeden rozdrobený nevyklopený piškot, tak připálené kousky v kašičce na nastavení, kterou jsem tentokrát zahřála, ježto ač z pohledu chemiků na směsi mouky, mléka a másla nemá co zhoustnout, Kuchtík ví, že směs ve skutečnosti zhoustne. Po třech hodinách míchání, tření a pečení, po rozklepnutí dvaceti vajec, spotřebování kila cukru a kila másla, leželo na stole tohle:
Kromě pečení v té době probíhalo horlivé vybírání dárku. Našim tipem byl pípák ARVA, který umožňuje najít člověka zasypaného lavinou, či umožňuje hledat zasypané kamarády vybavené stejným přístrojem. Tato věc, která se v Čechách může zdát jako holá pitomost, je v Grenoblu běžný šperk, kterým se zdobí nejeden lyžař. Laurent sice namítnul, že jediná ARVA vhodná pro Vratislava je ta, která sama hledá či vyhrabává oběti, zatímco se její majitel pokouší přivolat pomoc svým radioamatérským přístrojem "rozhodovátko" za konzumace svých zasob Pilsner Urquellu, ale nakonec jsme se ujednotili, že pípák spolu s lopatou a sondou bude pěkný dárek.

A tak se také stalo. Nakonec to všechno klaplo díky detailní organizaci Karla, který svolal všechny na taneční kurz, který se tak proměnil v kurz degustace dortu. A katastrofický dort se kupodivu pochlapil, a byl dokonce velmi dobrý. Jako od maminky.

A nakonec se přeci jen tančilo až do půlnoci.



Hvězdopravec a já jsme dorazili až kolem půl dvanácté v noci, protože jsme byli před tím na večeři u kamarádů. Na Rabot jsme se vyšplhali autem za hustého sněžení. Vratislovovi se tak jeho ARVA určitě brzy šikne...

Náš administrativní týden

Přípravy na odjezd do Chile ještě nevrcholí, spíš vesele začínají. Tento týden jsme měli v plánu realitní kancelář, schůzku s panem expertem-stěhovákem, jenž měl odhadnout objem věcí, které chceme stěhovat, a dále bylo v plánu neúnavné třídění krámů. Do toho stále pokračuje pana Fioriho vylepování plakátů a následné vrtání se v našich stoupačkách. Na jeho posledním výhružném oznámení místo podpisu stojí velmi neohrabaně tužkou napsané slovo "nutné".

Týden tak začal v pondělí kolem osmé ranní, kdy nás zvonek upozornil, že za dveřmi stojí některý ze zvaných či nezvaných šmudlů. Hvězdopravec, jehož domácí povinností je jednání s dělníky, vyskočil s postele, a než stihnul dojít ke dveřím, zarachotil klíč v zámku. Hvězdopravec vyděšeně vykvíkl: moment! a ukryl se v koupelně. Za tři vteřiny, za které se nasoukal do županu, byly dveře na chodbu dokořán a nikde nikdo. Hvězdopravec tedy dveře zase zavřel a šel si lehnout. Za půl hodiny již zcela bez varování opět zarachotil klíč v zámku a naše dvě spící maličkosti se tak ocitly tváří v tvář samotnému nezvanému panu Fiorimu, který pravil, že myslel, že v bytě nikdo není. Byla jsem poměrně ráda, že na konci svojí ranní intervence v našich stoupačkách nám vrátil klíče, které jsme minulý týden nechali u naší sousedky, jenž je dělníkům neprozřetelně darovala. Podle mého názoru neměla asi moc na výběr.

Během intervence pana Fioriho se opět ve skříni zřítila moje polička se šatstvem.

Odpoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stál pana Fioriho spolupracovník, u něhož jsme si již povšimli, že rozhodně zbytečně nemluví, či vlastně nemluví nikdy, pokud to není nezbytně nutné. Bez jediného slova mi s úsměvem předal svazek klíčů. Bez jediného slova jsem na něj nechápavě zírala. Pan Spolupracovník změnil úsměv na nechápavé zírání.

"Je, já jsem si spletl patro!", řekl nakonec, vzal mi klíče, a s úsměvem odkráčel.

Za půl hodiny zazvonil znovu zvonek. Za dveřmi byla naše sousedka. V ruce klíče, navlas podobné těm našim.

"Už vám vrátili klíče?", ptala se. Opět jsem nechápavě zírala. Kolik svazků klíčů proboha Hvězdopravec rozdal?

"Ano", řekla jsem.

Sousedka mě ujistila, že klíče, které má ona, jsou od jejích dveří a že nejspíš tedy každý klíč již našel svého majitele.

Po dni stráveném s panem Fiorim se večer přiloudal realitní agent pan Baggio, který měl všechno z Itala, až na blond vlasy, a všechno z realitního agenta, tedy kožený kabát a kufřík.

"Nebojte, začínám 31 rok svojí praxe", řekl: "Já se vyznám!" Po zběžné prohlídce bytu nám sdělil, že musíme vymalovat kuchyň, což znamená strhání třicet let starých kytičkovaných tapet. Už se nemůžu dočkat. Kromě toho musíme dodělat koupelnu, která je stále ve stavu přestavby. Inu, proč bychom to dělali, když jsme v bytě ještě bydleli. To je přece stejně zbytečné jako vyházet nenošené Hvězdopravcovo oblečení, které zabírá místo ve skříni, hned, a nikoli až při stěhování.

Druhý den jsem vstávali pozdě, protože po realitním agentu Baggiovi přišli David a Sylvestre, dva perspektivní vědci-astrofyzici, z nichž jeden možná poletí do kosmu, s novou stolní hrou Formule1 , a tak jsme až do půl druhé v noci zuřivě řadili, zrychlovali a brzdili v zatáčkách u lahve vína.

Když jsem dávala na stůl snídani, přišel pan Profesionální Stěhovák. Vzhledem k tomu, že evidentně nezačínal 31.rok svojí praxe, kožená bunda mu sahala pouze po pás, nikoli po kolena, jako služebně staršímu panu Baggiovi. Profesionálně se nás zeptal, co z věcí v obýváku budeme stěhovat. V jeho zorném poli byly bohužel ze stěhovaných věcí jen naše dvě žirafy. "Žirafy", říkám tedy. Pan Stěhovák tedy pochopil, že nejsme jako normální lidé, kteří stěhují stoly a židle, ale že stěhujeme kola, lyže a žirafy. Možná proto si s námi dal načas, aby nám vysvětlil, jak stěhování probíhá.

Odpoledne přišla Profesionální Stěhovatelka z druhé firmy, která je číslo jedna na evropském trhu. Chyběla jí tedy nezbytná kožená bunda, zato překypovala informacemi o tom, co čeho naše věci budou zabaleny, jaká povolení je na co potřeba a co se nesmí vozit. Vyjádřila pochybnost nad tím, zda se v našem výtahu smí stěhovat, nad tím, že si chceme s sebou vzít víno, nad tím, že nemáme ještě víza a dokonce i nad tím, že Hvězdopravec nejdřív nejede do Chile sám, aby tam připravil hnízdečko pro rodinku, jako to dělají normální lidé. Zavalena paragrafy jsem záviděla našim věcem, že budou zabaleny do speciálního papíru, který má stejné ochranné schopnosti jako devět kartonů, ježto jsem se v té změti cítila jako křehká sklenice na víno na dně kontejneru dva a půl metru vysokého, který je jinak plný knih. Což se vám ale s uvedenou firmou prý nikdy nestane, neb dávají pozor úplně na všechno.

Knih? Mimochodem, dozvěděla jsem se od paní Profesionální, že Chile si vyhrazuje právo zdanit všechny knihy dovážení na jeho území, a že tedy u svých otahaných kapesních vydání nemám říkat jejich skutečnou cenu (0,01 centu), jinak budu platit moc. Nad touto daní jsem trochu kroutila hlavou, ale paní Profesionální mi vysvětlila, že je to tím, že "Chile je nesmírně intelektuální země." Dovolila jsem se podivit se ještě trochu víc, než jsem se již divila nad daní.

"Opravdu. V Santiagu máte kavárny a vevnitř není nikdo jiný, než samí intelektuálové." Trochu jsem politovala Hvězdopravce, že si asi v Santiagu na kávu nezajde. Doufejme, že alespoň na fotbalové přenosy smějí i neintelektuálové.

Další profesionální názor jsme si museli vyžádat od firmy z Německa. Komunikace s nimi se omezila na několik ano/ne po telefonu. Odhad ceny stěhování dostaneme také.

V úterý večer jsme čekali, že nápor administrativy trochu poleví.

Ve středu ráno přišel pan Fiori uříznout jakousi trubku a pravil, že už ho vidíme naposledy. Obávám se, že možná začnu trpět baby blues, neb buzení panem Fiori kolem osmé ranní byl po čtnáct dní náš typický rituál.

Ve středu jsem se vydala do dalšího shánění papírů, a to především papíru, který potvrzuje, že se můžeme vystěhovat z Francie. Čtete dobře. Bez papíru není stěhování, ježto bychom tak mohli stěhovat jenom věci, ale ne sebe, a dělat tak daňové úniky. Proto nám na základě pracovní smlouvy na radnici vystaví papír, že se stěhujeme, a tento papír nám dá právo se stěhovat.

Na radnici mi nikdo nevěřil, že podobný papír existuje. A tak budou možná muset nakonec žirafy zůstat doma. Prosím, držte mi palce, ať to všechno zvládneme.

Sníh, žáby a kočičí boty

Původně jsme si mysleli, že letos nebudeme mít zimu. Cesta do Chile byla plánovaná a dokonce už i zakoupená na 1.11., tedy na dobu, kdy v Chile začíná jaro. Ale protože odjezd na samé jedničky nebyl a protože 1.11. Hvězdopravec nakonec seděl doma nad svým nedokončeným doktorátem, máme to štěstí, že jsme se probudili 27.11. ještě v Grenoblu a venku...ležela na Grenoble neobvyklá sněhová nadílka.

Mráz byl také možná tak trochu na vině mé páteční příhodě s kolem na kurzu španělštiny. Na španělštinu chodím poctivě každý pátek večer, tedy přesněji řečeno, jezdím na svém velocipédu. Na kurzu, kam mimochodem chodí jeden Ital, dvě Řekyně a dva Češi, takže jsme na něm zakázali mluvit francouzsky, obvykle přivazuju kolo ke kolům ostatních studentů, ale v pátečním mrazu jsem nakonec zvolila připoutání kola přímo k mříži, která školu zavírá. Když jsme odcházeli z kurzu, zjistila jsem, že kolo nejde otevřít, a naše učitelka zase, že tím pádem škola nejde zavřít. Můj pancéřový nedobytbý zámek si skutečně pro svojí smrt zablokováním nemohl vybrat lepší chvilku. Po hodině přemlouvání zámku krémem na ruce a horkou vodou jsme nakonec zavolali Hvězdopravce. Hvězdopravec se zvedl doma z kanape, kde plánoval strávit celá páteční večer, přijel, ale nenašel nás, a protože zapomněl telefon doma, byl nucen se vrátit domů, zavolat mi, že nás nenašel, a konečně tedy dorazit na místo, kde jsme moje učitelka a já statečně mrzly. Několik otočení páčidlem nakonec zámek roztrhlo na dva. Naštěstí se ukázalo, že pancéřové zámky jsou poměrně kšunty.

Den před tím, než napadl první sníh, jsem organizovala doma poslední večeři. Od dob, kdy jsem před cca dvěma lety pozvala první Čechy k sobě do mého kumbálu-garáže-skříně-bytu v rue du Valbonnais, překřetěné na rue des Toillettes, na raclette, a kde jsme s Vilémem, Honzou, Janou Seidlovou, Honzou Tykadlem a Helene poctivě večeřeli až do rána, jsem poměrně pravidelně organizovala nejrůznější české i francouzské večeře. A ta, co byla ve čtvrtek večer, byla nepochybně ta poslední. Proto jsem ji nazvala "Večeře česko-francouzského přátelství" a pozvala jsem úplně všechny Čechy a také jejich francouzské protějšky či kamarády, ačkoli bylo předem jasné, že se nevejdeme k žádnému upravenému stolu. Úkol byl navíc ztížen faktem, že pan Fiori a jeho dělníci ohlásili večer předem, že na celý den odpojí vodu. Moje vaření mělo tak nádech trochu polních metod.

Protože jsem dneska ale už všemi mastmi mazaný hostitel, vím, že menu musí korespondovat s názvem. Něco tedy muselo symbolizovat Čechy, a něco Francouze.

...tak tohle je guláš s bramborovým. Protože jsem neměla hrubou mouku, zkusila jsem knedlíky z hladké mouky + krupice v domnění, že se tak průměr zrnek mouky zprůměruje. Inu, zprůměroval. S průměrným výsledkem.

...a tohle je francouzský reprezenant. Tedy, alespoň to, co reprezentuje Francouze ve světě, protože nikdo z přítomným Francouzů nejedl žabí stehýnka častěji než několikrát v životě. A musím říct, že se po nich zrovna nezaprášilo.

Party nakonec proběhla docela hladce: nikdo nezůstal spát na kanapi, ani v koupelně na zemi, jak se to stalo při minulém večírku.

Ale co je hlavní, to je, že je tedy konečně sníh. Tenhle víkend otevřeli Sept Laux a příští víkend je plánované Chamrousse. S Hvězdopravcem ale nemáme Sept Laux moc rádi, a tak jsme zůstali věrní neotevřenému Chamrousse a pěkně si ho vyběhli vlastnonožně na skialpech. Jako obvykle se ukázalo, že první sníh nikdy nepřichází společně se slunečným počasím, a tak jsem nahoře trochu horko těžko odolávala větru, aby mě neodfoukl někam do Sept Laux. Koukněte, jak se nám piknikovalo nahoře:



Dolů jsme si to pěkně sjeli po úžasném prašánku, a šli jsme na "tartine" do hospůdky Le Corentin, což je naše chamrousská oblíbená, protože tam mají výborné tartines a zpívající rybu. Protože Chamrousse ještě nebylo otevřené, v hospůdce nikdo nebyl a mohli jsme si tedy připadat jako drsní domácí.

Naopak, v neděli jsme si konečně mohli zalyžovat se sluníčkem, nebýt sobotního večírku u Laurenta, který způsobil to, že jsme v neděli ráno vylezli z postele až kolem poledne. Jak jistě chápete, jinak to být nemohlo...však jsem také měla svoje kočičí boty...





































Museli jsme se tak nakonec spokojit jenom s malou procházkou ve sněhu pod Charmant Som. A bylo to přeci jenom skutečně šarmantní.A cesta domů byla jako obvykle pod hvězdným nebem, kde jsme se dívajíce na oblohu dohadovali, která planeta nám to svítí na cestu, a jako obvykle se vsadili, že ten z nás, který častěji samovolně upadne, bude platit příští kino. Vypadá to, že jsme na naše měsíční návraty ale už skutečně zvyklí. Nejen, že jsme ani jeden neupadl, dokonce jsme se ani nenamáhali hledat naše věrné kamarádky čelovky. A to je všechno. V Grenoblu se nám pomalu krátí čas, příští týden nás čekají schůzky se stěhováky a s realitní kanceláří a dnes večer jsme vyházeli cca polovinu Hvězdopravcova oblečení...

Třetí a vítězné překročení marseillské rovnoběžky

Než se vdáš, tak se ti to zahojí, říkala maminka, když jsem se jako malá vřískala nad svými pády a kotrmelci. Až naprší a uschne, říkaly děti ve škole. Ale každý den jednou přijde. Dokonce i ten, kdy Hvězdopravec odevzdá svůj doktorát. Stalo se tak v neděli 9.11., tedy spíš v pondělí 10.11. ve dvě hodiny ráno. Víkend jsem strávila čtením o hnědých trpaslících, ale v pondělí v noci jsme tak tedy mohli bouchnout šampaňské a ve středu se konečně vydat do Marseille na tu nejzaslouženější dovolenou v životě. Před tím jsme v Grenoblu hojně slavili, což Hvězdopravce přimělo opět k romantickému nočnímu otrhání okvětních lístků růží v záhonech cestou z hospody, které pak využil k různým originálním dekoracím.

V Marseille jsme bydleli v domečku maminky Marie (o bláznivé rodině Hvězdopravce jsem psala zde....a píšu o nich pod falešnými jmény), která po dvou letech na Mayottu a třech letech v Libanonu, bydlí nyní na Martiniku. Kromě prázdninových radovánek byla v plánu též rodinná oslava Hvězdopravcových třicetin a návštěvy příbuzných, což v Hvězdopravcově rodině znamená několik dní ježdění po současných a minulých partnerech jeho rodičů, jejich sester, bratrů a rodičů. V pátek v poledne jsme tak jedli u neuvěřitelně vitálních Hvězdopravcovo prarodičů, kterým je oběma kolem 84let a kteří nedají dopustit na místní růžové (v jižní Francii se červené nepije) a v pátek večer u tatínka Jeana a jeho milenky Marie. V neděli byla velká rodinná oslava, která spočívala v rodinném obědě, který trval od 12 do 18hodin. V pondělí jsme pak viděli Hvězdopravcovu tetu z matčiny strany, která je velmi vtipná, milá a inteligentní...jeptiška. A v úterý nás pak čekal večer u bývalé milenky tatínka Jeana Jeanne. Jak vidíte, návštěv bylo dost, ale nejvíc na mě zapůsobila nedělní rodinná oslava. Na rodinné oslavě byla celá širší rodina ze strany tatínka Jeana. Nechtěla jsem být indiskrétní a při obědě fotit, ale musím Vám říct, že kdybych byla Jean Paul Dubois a psala bych Život po francouzsku, tahle rodina by se mi líbila. Hvězdopravcovi prarodiče mají tři děti, kteří jsou všichni vdaní a ženatí, a na oslavě tak byli též někteří sourozenci manželů a manželek...a celkově tak pestrý průřez (nejen) francouzskou společností, jak by ho žádný americký režisér nezvládl nacpat do svého seriálu (znáte to, vždycky je tam žena, černoch atd.). Na oslavě byl tak Hvězdopravec, jehož maminka je napůl Alžířanka, a která ví dobře, co se vztahem jejích rodičů udělal její děd petenista, který alžírského manžela své dcery nemohl ani cítit. Na oslavě byl také guadalupský manžel sestry Hvězdopravcovy tety, jejich čokoládové děti a černý přítel jejich dcery. Byl tam také Hvězdopravcův synovec s Downovým syndromem. Byly tam dvě děti, které má Hvězdporavcova teta a strýc v pěstounské péči. A byla jsem tam já, zpoza železné opony se vyloupnuvší nový element. A byla tam bulharská manželka kamaráda tatínka Jeana. Byli tam staří a mladí, intelektuálové i zedníci, tlustí i tencí, malí i velcí a všochni jsme slavili a povídali celé odpoledne. Napadlo mě, že taková rodina je asi opravdu ta nejlepší výchova proti předsudkům, kterou si člověk může představit.

Ale nemyslete si, že jsme jen jedli a slavili. V Marseille jsou také Calanques, a protože bylo krásně, bylo v plánu v nich trochu viset na laně. Ve čtvrtek jsme viseli tak jen kousíček nad mořem a v sobotu jsme pak s tatínkem Jeanem a milenkou Marií vylezli na horu St. Victoire, což je hora, kterou s oblibou maloval Cézanne a která se tyčí kousek za Aix en Provence. Lezení to bylo veselé a ukázalo se, že čelovka, zakoupená rychle ve čtvrtek v Decathlonu, neb jsme tu naší nechali v Grenoblu, byla dobrá investice. Fotek je poměrně málo, protože jsem se obvykle snažila hlavně se držet a například při přezouvání do lezaček zavěšená dva metry nad mořskou hladinou jsme přemýšlela hlavně o tom, jak vylezu nahoru, pokud mi jedna nebo obě lezačky spadnou do vody, a nikoli na to, jak bych to celé zvěčnila do svého fotoaparátu.

Když jsme nelezli, procházeli jsme se u moře. Počasí nám skutečně přálo, a tak to byly skutečné prázdniny s obědy na předzahrádce, se snídaní na terase, se spáleným nosem...i když bez vysněného propláchnutí plavek. Skoro se mi chce říct...naštestí.

P.S. Na všechny fotky se můžete podívat tady.

Další poslední dny Hvězdopravcova doktorátu

Jak vidíte, Petrohradská ermitáž je tak trochu evergreen mého života. Tentokrát je ale snad její návštěva konečně poslední, mlha u polárního kruhu se rozpouští a slavnostní překročení sedmdesáté rovnoběžky bude opravdu slavnostní.

Hvězdopravec píše a stav prací je tak daleko, že požádal o pomoc na opravách i mě. Moje maminka sice řekla něco v tom smyslu, že to je přece úděl češtinářek, pořád opravovat nějaké diplomky, jenže to asi zapomněla, že jediné, co Hvězdopravec umí říct česky je "sluníčko", "pečínka", "vopičák" a "píčo, vole". Můžete zkusit uhodnout, které z těchto slov ho naučil Báňovský Chasník Vilém, když hráli squash. A protože pouze slovo "sluníčko" má cosi společného s jeho doktorátem, je jasné, že ostatní slova doktorátu musejí být v jiném jazyce, a to v angličtině nebo ve francouzštině. No ano, však říkám, krize je opravdu nejen na burze.

Včera jsem tedy přelouskala jeden článek a jednu kapitolu. Vzrušující. Konečně vím, čím se Hvězdopravec zabývá. Hledá ve vesmíru hnědé trpaslíky! Opravdu! Anglicky se to řekne brown dwarf a francouzsky naine brune. Inu, popřejme mu hodně štěstí při hledání. Mimochodem, jeho nová metoda hledání je snímkování. Jako, že se snaží toho trpaslíka vyfotit. Není nic lehčího:
Mimochodem, prostřednictvím tohoto blogu bych se ještě jednou chtěla omluvit Karlovi, Elišce a Jirkovi, které jsem velmi nezdvořile nepustila dál, když se na nás v neděli večer přišli podívat, a my jsme byli v plném hledání trpaslíků a jejich chyb.

Kromě oprav na doktorátu se u nás v domě rozběhla po francouzsku urgentní oprava prasklé stoupačky. Nebojte, nebyli jsme vytopeni! Stoupačka praskla už asi před rokem, a od té doby z ní pravidelně vytéká voda na chodbu v prvním patře. V průběhu minulého roku se na opravdu střídali různí šmudlové, kteří díru ve stoupačce vždy nějak zalepili, přičemž se tak únik vody občas na čas snížil, ale pak se zase zvýšil, když se díra opět protrhla a nahromaděná voda vytekla na schodiště. Jak vidíte, voda má skutečně paměť, a když se prostě rozhodne téct na schodišti, tak se dá jedině přistoupit k urgentní výměně celé stoupačky.

Urgentní výměna byla naplánována na úterý ráno. Od víkendu v domě visely dopisy od pana Fiori, který se svým italským původem vykřikoval téměř, že kdo nebude v úterý ráno doma, aby mohla být stoupačka opravena, bude zastřelen mafií. Hvězdopravec, po marseillsku velmi disciplinovaný, prohlásil, ať mu pan Fiori vleze na záda, a že on doma nebude. Já jsem se ale přimlouvala, abychom se ukázali kooperující, a skutečně doma v úterý ráno byli. Bohužel, zrovna v úterý ráno jsem měla kurz psaní CV na pracovním úřadě. Kurz, kam jsem nakonec šla, byl velmi zajímavý, protože jsem se mimo jiné dozvěděla, že na francouzském CV nefiguruje kolonka "cizí jazyky" (znáte vtip o tom, že osoba, která mluví třemi jazyky je trilingvní, osoba, jenž mluví dvěma, bilingvní, a osoba, která mluví jedním, je Francouz?). Dále jsme byli nuceni do našeho CV nacpat alespoň tři řádky "kompetencí", tj. toho, co umíme, a vedle sedící řidič kamionu pořád nemohl přijít na nic jiného, než "řídit".

Pan Fiori jistě ve svém CV mafiána může uvést do kompetencí "vylepování plakátů". Celé úterní ráno se nikdo v domě neukázal, ale hned odpoledne přibyly na chodbu nové plakáty, přímo vedle těch starých. Podle nových plakátů práce začnou ve středu následujícího týdne. Formulováno opět se slušností mafiána, ale tentokrát přeci jen se seznamem lidí, kterých se potencionální zastřelení týká. Respektive těch, kteří musejí být doma.

Můj život asi vypadá takto tak trochu nudně. Ale nebojte. Ještě pro vás mám krátké shrnutí večírku z Just Beer, který byl sice již před více než týdnem, ale k jehož popisu jsem se ještě nedostala. Tak tedy, úkol, ten zněl jasně. V pivní asociaci prezentovat česká piva a něco drobného k nim na zakousnutí. Ona drobná věc měl být bramborák vyrobený v mojí kuchyni. Během tří hodin jsme nakonec uplácali bramboráky z deseti kil brambor za pomoci mého robota Kenwood, Vratislavova vařiče a především neúnavné a štědré pomoci rukou Viléma, Virginie, obou Aniček, Kamily, Elišky, Vratislava, Laurenta, Nikolase, Karla a Jirky, kteří se všichni vešli ke mně do kuchyně a míchali, škrábali, smažili, co jim síly stačily. Balírna bramboráků, umístěná v koupelně, to všechno pěkně zabalila, a bylo možné vyrazit.

Český večírek v Just Beeru měl velký úspěch. Soudek Plzně byl bohužel vypit už po dvou hodinách a nezbylo tedy než pít Budvar či Primátor. Jirka se poučil, že není záhodno pít se Zelochem, protože ten se v žádném případě křestním jménem nejmenuje Míra.

Po skončení akce jsem neprozřetelně nabídla, že se zbytek večera může odehrát tam, kde celá ta sláva začala, tedy u mě doma. Chytře jsem si myslela, že si tím usnadním práci s úklidem po bramborákovém šílenství. Netušila jsem, že naopak bude koupelna-balírna proměněna Laurentem v noclehárnu, ani že Tomáš usne na kanapi hlavou dolů a Vratislav mu pomaluje nohy. Zkrátka jsem podcenila sílu českého piva. Pokud opravdu, ale opravdu, nemáte co dělat, podívejte se na videa.







Nakonec se ale moje strategie vyplatila: Vilém, Vratislav, Tomáš a Nicolas nakonec usnuli v obýváku, a tak mi ráno pomohli se snídaní, i s úklidem. Děkuji!

Novinky...

Moje aktivita na blogu trochu stagnuje. To má několik důvodů.

Zaprvé je strašná zima a tři dny nepřetržitě pršelo. Dneska prší přetržitě, takže mi trochu rozmrzly mozkové závity, a můžu se s vámi podělit o fakt, že na horách je bílo, bílo, bílo, a to už cca od 800 metrů. Sníh je tedy i na Mont Rachais, což je kopeček nad Grenoblem o nadmořské výšce cca 1000m. Dent de Crolles, Crolský zoubek, je pod sněhem natolik, že přiměje člověka k přemýšlení nad záhadou, kam po minulé sezóně uklidil proboha tulení pásy. A všechna ta běloba ve vás vyvolá skoro nostalgii, protože víte, že přichází zima a že tedy právě skončilo vaše poslední léto v Grenoblu a že máte jistojistě za sebou poslední piknik v parku Mistral. Je lepší odjíždět na konci (léta), než na začátku (zimy). Ale koneckonců, ještě nikam nejedeme, letenku do Chile máme až na 5.1., a tak si ještě užijeme pár promrzlých pikniků na lyžích či na sněžnicích.

Zadruhé mi zlotřilý Vratislav stále neposlal přes moje výhrůžky, že ho vymažu z blogu, fotky z víkendu, kdy se dělo několik důležitých událostí. Jednak byla v pátek kolaudace u Aničky. Druhak v sobotu byl poslední závěrečný koncert mého kamaráda Andrého z Brazílie, který se na měsíc přijel zchladit do zdejších studených krajin (a měl tedy takřka nepřetržitě chřipku), na který jsme se vydali až do Pont de Claix do hospody k Boubovi. A v neděli pak byla ochutnávka a prodej vín na Victor Hugo, kde jsme snědli spoustu šneků a fois gras a dokonale se opili kvalitním vínem, no, a nakonec byl kaštanový večer u Elišky, kde jsme vyráběli roztodivná zvířátka a jiné objekty, nad nimiž by psycholog zkoumaje projektivní metodou naše duše, jenom zaplesal. Vratislav, například, stvořil píčoida (což mě, jako psycholožku vůbec nepřekvapilo). Jenže nic z toho neuvidíte, protože jediná fotka, kterou mám, je tato. Jak vidíte, jsem stále drsnější a drsnější. Hustej zewl, jak by řekl Honza.

Dnes jsem tedy zase usedla k počítači, abych se s vámi podělila o tohle všechno a o další video: tentokrát si ho budete muset stáhnout zde. Kliknete na to, co končí ...100M. Je na něm první vysílání zpráv z Paranalu, dalekohledu, odkud bude můj nejdražší Hvězdpravec koukat hvězdám do karet. Mimochodem, točil se tam James Bond, takže se můžete na video podívat i proto, že chcete trochu vidět, co zase bude 007 provádět a jak vypadá základna jeho protivníků...jež je podle filmu právě na Paranalu. A koukněte se, jak vypadá hotelový bazén. Možná přehodnotím svůj vztah k bazénům obecně a při dvou ročních návštěvách téhle oázy, na něž mám jako oficiální pečovatelka o Hvězdopravce právo, trochu...propláchnu plavky.

Tak pěkné pokoukání. Dneska večer je český večírek v Just Beeru. Takže se máte na co těšit.

P.S. Vráťo, tu větu o píčoidovi smažu...jen, co pošleš ty fotky! C est nuisible, eh?! Možná bys to mohl udělat stejně s tvým šéfem...

České předsednictví EU očima Sarkozyho

I tohle tvoří část života dívky z východu na divokém západě



Co se týče našeho předsednictví, naši novináři tvrdí, že teď už můžeme jenom překvapit...tomu věřím, v naše politiky mám důvěru...vždycky, když si myslím, že větší skandál už udělat nemůžou,překvapí mě svojí fantazií, se kterou ještě nějaký větší skandál vymyslí...

...ale to nic nemění na faktu, že se stejně rozčílím, když po větě, že jsem z Prahy, následuje otázka, zda jsem tedy z Moldávie...

...a stydím se, když slyším, co je z úst schopen vypustit náš prezident...

Podivné setkání

V Grenoblu bydlím v rezidenční čtvrti blízko centra v budově o osmi patrech. Náš byt je ve třetím patře. Ve vedlejších bytech bydlí různé podivné postavičky: paní se dvěma naprosto ohavnými psy, se kterými nepřetržitě konverzuje, takže když jí řeknete po ránu dobrý den, rychle odpoví a pokračuje v konverzaci se psy, což vede k tomu, že se většina zdravících obyvatel domu zastaví v domnění, že paní mluví na ně...sousedka, jejíž syn občas v rozčílení rozbíjí židle o zeď a která zásadně nejezdí výtahem a každé ráno v osm na jehlových podpadcích schází schody a...podle mého názoru nejezdí výtahem kvůli linii, Hvězdopravec zase říká, že má strach z výtahů, kdo ví...pár sousedů, který od té doby, co se jim narodil jejich ďábelský chlapeček, jenž svým nepřetržitým křikem už tři roky oblažuje celý dům, místo postelových radovánek raději poslouchá na plný plyn pořád dokola jedno CD U2...arabský pár, který se přistěhoval nedávno a který se U2 pokouší překrýt zvukem diskotékové muziky...atd.

Dovedete si tedy představit moje překvapení, když jsem v pondělí ráno ještě rozespalá vylezla z postele a za dveřmi slyším velmi jasně česky vyslovené:"Do prdele!!!!!" Protože jsem ve Francii dlouho, nebyla jsem si jistá, zda jsem náhodou neslyšela: "Meeerde!" a můj mozek mi to jenom hned přeložil. Nebo, že by mě někdo z mých kamarádů přišel navštívit v pondělí v osm? Proč by ale nadával na chodbě? Ale, pokud někdo na chodbě kleje česky, musí to být přece někdo, kdo mě zná...

Řekla jsem si, že mě musel šálit sluch a šla jsem dělat snídani.

"Kurva, už mě to fakt sere!!!!", uslyšela jsem, a tentokrát jsem si byla jistá, že jsem se nespletla. Na chodbě někdo klel tak jadrnou čestinou, jakou jsem neslyšela už dlouho dobu.

Koukla jsem se kukátkem a na chodbě jsem spatřila pochodujícího chlapíka, cca 40 let, malý, plešatý, podsaditý, v teplákovce a s lejstrem před očima...byla jsem si jistá, že ho určitě neznám. Opravdu jsem dobře slyšela "kurva, už mě to...."?

Zvonek. Neodvážím se otevřít a přes dveře se francouzsky ptám: "Co potřebujete?"

"Kurva!!!! Tomu já hovno rozumim!!!", řekl chlapík česky a s jemným nádechem zoufalství, takže věta na konci měla intonaci psího zavytí.

Moje srdce se tedy ustrnulo a zeptala jsem se česky. Chlapík, bez nejmenšího náznaku překvapení, že na něj mluvím česky uprostřed Francie v rezidenční čtvrti v domě o osmi patrech, pravil, že hledá jakousi firmu International Trade. Nevěřím mu ani slovo. Že by mafie opravdu pátrala po tom, zda bydlím tam, kde bydlím, a při nejbližší příležitosti mě nechala odprásknout? Asi bych se měla přestat koukat na detektivky...Že by onen mužík našel mojí adresu, a chtěl se k nám vetřít a bydlet u nás? Hm....A jak by jí zjistil? Okamžitě obviním svoji ukecanost na blogu...a obvyklou paranoidnost mojí maminky, která mi tak dlouho sdělovala svoje katastrofické scénáře, že jsem nyní schopná je tvořit sama...

Sdělím mužíkovi, že takovou firmu neznám, zeptám se na adresu, na které ona firma má být, a potvrdím, že adresa je sice správná, ale firmu, že tu neznám, mužík zakleje, tentokrát ve vědomí, že je ve společnosti dámy : "Kruci!" a řekne dokonce "Děkuju, na shledanou" a odkráčí.

Při snídani si najednou vzpomenu na podivnou schránku u nás v domě, na které je napsáno I-T. Dlouho jsem si říkala, který z našich podivných sousedů si napsal tohle jméno na schránku.

Teď už vím. International Trade.

Doufám, že chudák nefrankofonní řidič kamionu s jadrnou češtinou nakonec adresáta zásilky našel...

A další kolektivní nacpání břicha...

Hvězdopravec je opět v Ženevě a já tedy jako obvykle pozvala kamarády na večeři. Udělala jsem tentokrát boeuf bourguignon. Bohužel jsme také ochutnali zásoby rumu, který Hvězdopravci poslala k narozeninám jeho maminka, takže Vám náš večírek přiblížím raději pohledem, než slovem:

Všichni se najedli do sytosti
Vratislav samozřejmě břicho schválně zatahuje. Asi aby se líbil...
...Hvězdopravcovým anorektickým žirafám......no comment......možná vina toho, že jsme poslouchali Budulínka (důkaz viz foto) a jeho Hnus Blues (když na trenýrkách svých zřím hnědého motýlka...) a Sádlo (aneb...tahle se mi moc líbí, tak jí sem dám celou. Velmi výstižná:

Sádlo
zasmrádlo
Kiwi
plesniví
hniloba se šíří rajskými jablíčky
právě jste vyslechli popis mé ledničky.

Co? Že je to fakt hnus a že byste ke mně na večeři nikdy nešli? Tak se koukněte, jaký jsem dostala ráno pěkný děkovný mail:

Ahoj Radio,
Ja bych chtel nechat zahrat pysnicky pro nasi terezku, ktera se tak
krasne o nas stara.
Byla by to pisnicka od skupiny lunetic, mama
Dekuji,
Vràt'a z rodinou, krokodilem a z burginskym bykem, ktery vcera byl
také snami,

Taky moc děkuju všem, bylo to super!

P.S. Originál album Budulínku ke stažení naleznete, pokud kliknete.

Návštěva Marseille...podruhé, s kriminální zápletkou

Jak jsem psala minulý týden, Hvězdopravec si vzpomněl, že tenhle víkend musíme nutně do Marseille. Prošvihla jsem tím pádem Vratislavem organizovanou drakiádu, ale nedalo se nic dělat....což je kriminální...ale ona kriminální zápletka to není.

V pátek jsme tedy nasedli do auta a vydali se na jih po Sluneční dálnici (Autoroute de Soleil).No jo, no, vlastně jsme tedy jeli nejdřív trochu na západ. Hvězdopravec jel jako obvykle nejméně 140km/h...což je kriminální, ale protože nás nikdo nechytl, tak to ona kriminální zápletka není.

V Marseille na nás čekali Michel a Isabelle, se kterými jsme se vydali na večeři. Hledali jsme nějakou dobrou a nepříliš drahou restauraci ve Vieux Port a narazili jsme na cosi, co se jmenovalo La Fétiche a co slibovalo menu za 24euro. Odvážně jsme se tam vydali, ale uvnitř ouha, jídelní lístek nejen že neobsahoval námi vybrané menu, ale ceny jídel byly téměř dvojnásobné. Sdělili jsme číšníkovi, že jsme se asi spletli restauraci, ale číšník nás ujistil, že ne, a že nám může nabídnout exceletní rybu na pastisu a po provensálsku a že se jedná o divoké ryby a že to je úplně nejbožštější jídlo na světě. 100g ryby stálo 8 euro. Jako zkušená kuchařka, jsem odhadla, že doráda má cca 300-400g a jí se ve dvou, čili poměrně normální cena. Naštěstí ale Hvězdopravce napadlo se zeptat, kolik gramů mají dorády v La Fetiche. Neuvěřitelné! I soudruzi v NDR se musejí chytit za nos, že tak velkou dorádu v životě nechytili! Dorády v La Fetiche totiž váží neuvěřitelných 800g! Inu, jako kdybychom místo na jih jeli někam na divoký východ a dostali se do klasické kombinace, kterak z hosta vyždímat co nejvíce peněz. To je velmi kriminální....ale ona slibovaná zápletka to není.

Bez díků jsme se zvedli a šli do vedlejší restaurace, kde na menu byla doráda s upřesněním 350g.

Další den jsme se zvedli z postele až okolo poledne a hned, bez snídaně, jsem se vydali do města hledat Nica, který se kdesi jako kovboj a lupič honili s Michelem a ne a ne se najít. Cestou jsme se ztratili sami kdesi po průjezdu tunelem, který nám měl zkrátit cestu. A jak jsme se snažili najít, kde jsme, a přitom jeli dál a dál, uprostřed jedné křižovatky Hvězdopravec hodil blinkr doprava a jel doleva, kde ale bohužel jela také Sandra H. ve svém modrém renaultku. Jak to vím? Protože jsme s ní sepisovali protokol o nehodě. To by mohlo být kriminální, ale protože jsme to všechno pěkně sepsali, kriminální to není.

Nakonec jsme se tedy dovlekli na Dromel, kde jsme nabrali kovboje i lupiče, a jeli jsme do Sombiou, jednoho z Calanques. Po obědě, který byl cca v 15:30, jsme se vydali na malou procházku. Výhled byl kriminálně krásný:

Večer jsme se rozhodli jít na pivo do marseillské čtvrti L'Estaque, kde prodávají též místní specialitu, tzv. panisses, placičky z cizrnové mouky. Pokud doma mouku máte, můžete placičky zkusit vyrobit. Koupili jsme pět tuctů placiček a rozvalili se na terasu jednoho místního baru PMU, což je francouzský ekvivalent naší čtyřky. V televizi zrovna běžel přenos Francie-Rumunsko. Hoši si stylově objednali pastis Ricard. Bylo pozdě a v baru bylo jenom pár místních, se kterými jsme se dali do řeči. Místní rovněž popíjeli pastis a už zřejmě hodnou chvíli. A navíc to nebyl úplně tentýž pastis: porce alkoholu se sklenicích se evidentně zvyšovaly po vypití první sklenice, kdy byl klient uznán jaksi tak trochu "náš". A místní zákazník měl nárok na cosi, co bych označila jako "věrnostní pastis" a co obsahovalo skutečně minimum vody.Byli velice překvapení, že v baru je též někdo, kdo nepochází z L'Estaque. Hvězdpravce, coby Marseillana s pouze lehkým marseillským akcentem, považovali za cizince odněkud z Maconu, zatímco mě, původem z Rokycan a s naprosto zřetelným akcentem z východu, nikdo nepoložil roztomilou debilní otázku, kterou slýchám téměř vždy, když otevřu pusu: "Slečno, vy máte přízvuk, odkudpak jste?", ale prostě mě jednoduše zařadili mimo obyvatele L'Estaque a nejspíš tedy rovněž obyvatelku Maconu a bylo vystaráno. Hvězdopravec se jim sice pokoušel vysvětlit, že bydlí ve čtvrti sousedící s L'Estaque na severu a že je to cca 2minuty autem, ale nikdo v baru nevěděl, kde ona čtvrť je.

Po opěvných ódách na L'Estaque začali mnohem méně opěvné ódy na výkon francouzkého týmu vedeného trenérem Domeneckem. Francouzi ostudně prohrávali 2:1. Člověk sedící na fotce vlevo se zvedl a prohlásil, že Domeneck je teplouš. Pak ale, s ohledem na to, že v baru bylo několik cizinců (my), vysvětlil, že nemá nic proti homosexuálům, že to jen tak říká, že zrovna tak může říct, že Domeneck je budižkničemu. Následně jsem ztratila nit konverzace, ale vím, že padala slova jako Henry, Lizarazu, Platini, Pelé...nakonec číšník nepozorovaně vypnul televizi a prohlásil, že je poločas. Po půl hodině poločasu i ti, kteří byli nejvíce zdolaní pastisem, pochopili, že je čas jít domů...a tak jsme šli. Vypnout fotbalový zápas je sice kriminální, ale jenom v L'Estaque...takže tam ta kriminální zápletka není.

Panisses byly vynikající, ale ještě nám zbylo trochu místa na pizzu. Rozhodli jsme se tedy zastavit u pizzerie, která byla jediná ještě otevřená. Uvnitř bylo nabito a venku poklidně skotačily děti. Jedno z nich si rozbilo koleno a řvoucí se nechalo utěšovat majitelem baru, který se vyšel podívat, co se venku děje. Před barem stáli dva muži. Opět nastala konverzace odkud jsme a jakto, že nejsme z L'Estaque. Opět mi nikdo nepoložil otázku, odkud pochází můj přízvuk, protože bylo jasné, že nepochází z L'Estaque, a tedy, že jsem cizinec. Hvězdopravec byl uznán tak trochu za místního, ale všichni byli překvapeni, že po osmi letech mimo Marseille o svůj přízvuk přišel. Jako obyvatelé Grenoblu jsme byli politováni, že ono město je opravdu hrozné, ale všichni se shodli na tom, že nejhorší je Paříž a její obyvatelé. Z Michela a Isabelle jsme tedy pro jistotu udělali Auvergany. Nico byl vyhodnocen jako jasný šprt a bylo tedy vlastně jedno, odkud je. Jako důkaz šprtovství byla označena jeho červená šála.

Místo se mi líbilo, a tak jsem vytáhla foťák a fotila. "Ona fotí?", divil se majitel baru. "Hele, venku někdo fotí", divili se hosté uvnitř. "Ona fotí?", ptal se nejistě Hvězdopravce jeden z chlápků před barem. "To jsi ty, kdo fotil?", zeptal se mě jeden z mužů postávajících venku. Ano, já. A můžu ty fotky vidět? Nálada kolem nás zhoustla. V klidu jsem ukázala fotky, které jsem pořídila. Nic moc, abych pravdu řekla. Proto je sem také nedám ;-). Hosté opět roztáli. Na fotkách nebyl zoom na nikoho z nich. Ze šprta se tedy nevyklubal policejní inspektor...a tak jsme odjeli s pizzou upečenou majitelem-zlodějíčkem a nejlepším pekařem pizzy v L'Estaque, jak nás ujistil onen host, který se poté, co viděl moje fotky, stal opět přívětivým a rozšafným. Prý má druhý den slyšení u soudu. Nico mu přátelsky nabídnul, že mu na něj půjčí svou šprtovskou šálu.

Tak to bylo moje Marseille podruhé. Příště se raději podíváme, které restaurace doporučuje nějaký osvědčený turistický průvodce...anebo ne. Třeba časem vyjednáme družbu žižkovského Pepíka a Pepíka z L'Estaque.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé

Titulek mého dnešního článku přímo odkazuje na Bohumila Hrabala, a to ne náhodou. Myslím, že Hrabal by byl zcela jistě fascinován Vratislavem, a že by ho mohl velmi dobře integrovat do svých knih. Pouze by musel cimrmanovsky zkrátit řeč strýce Pepina na polovinu, aby kniha neměla přes tisíc stran. A jedna z těch epizod by se mohla odehrávat....na tanečním kurzu. Vratislav je totiž nejen zachránce krokodýlů vypadnuvších z regálu, geniální horský vůdce, ale také nepřekonatelný taneční mistr, který vyhrál nejednu taneční soutěž. A protože je, stejně jako strýc Pepin, také hyperaktivní, vedle dokončování doktorátu a práce si přibral ještě organizování tanečních kurzů klasických tanců. První kurz byl včera. Odehrával se na kolejích Rabot, které se hrdě tyčí nad Grenoblem v půli cesty na Bastillu. V taneční sál se proměnil místní bar, dvakrát pečlivě Vratislavem vytřený a všech studentkých zvratků tedy naprosto zbavený. A kurz tedy mohl začít. Kurz...

v číslech:
Taneční mistr: 1
Zájemci: 70
Z toho dívek: 34
Věkový průměr: 20 (průměr je zkreslen tím, že jsem na kurzu byla já, Eliška, Zrinka, Jura, Vilém a Virginie, Anička, Laurent, Vratislav a jeden postarší Japonec, až na toho Japonce tedy v podstatě postarší bandička Čechů a skoro-Čechů mezi osmnáctiletými spratky)
Počet lidí, kteří nerozuměli francouzsky: 15
Počet národností: 7 (zaregistrovala jsem kromě Čechů také Němce, Američany, Japonce a Kolumbijce. A Zrinka je Chorvatka. A heuréka, taky tančilo pár Francouzů)
Počet nohou, které bylo nutné posunovat správným směrem: 2 nohy na osobu

A věřte, že i dvě nohy, to je peklo. Jedna je pravá, druhá je levá, mají se pohybovat dopředu nebo dozadu a celého vás otočit doleva nebo doprava a o libovolný počet stupňů. Z toho vyplývá, že kombinací je nekonečně mnoho a najít tu správnou, to se nás pokoušel Vratislav ve svých naleštěných lakýrkách, které během kurzu byly stále méně naleštěné, naučit. Na začátek na nás vytáhl anglický waltz. Naučili jsme se jen dva kroky, ale při zkoušení v párech to začalo vypadat spíš jako v tramvaji, když je zrovna stávka dopravního podniku: v sále nebylo místo, lidé do sebe naráželi, zmateně hledajíc informace, jak kruci dál. Vratislav je ale dobrý učitel, a ani brvou nedal najevo, že celý ten Brownův pohyb ho ve skutečnosti dost zaskočil. Hodinu nám trpělivě vysvětloval, kam se máme točit, a nakonec diplomaticky navrhl, že bychom se mohli naučit ještě cha-chu.

Teoreticky další tanec, který bych měla znát z tanečních. Bohužel, s tanečními je to u mě trochu jako s řidičákem: chodila jsem tam, ale neumím nic. A protože není nad to z naší neschopnosti obvinit někoho jiného, domnívám se, že je to tím, že jsem v tanečních měla dvoumetrového, nepříliš talentovaného tanečníka, zatímco já sama mám jenom metr šedesát (a velký talent, samozřejmě). Osud se mi to nyní snažil vykompenzovat faktem, že můj tanečník na Vratislavově lekci měl o pět centimetrů méně než já a o deset kilo méně. Co si ale osud mohl nechat k dobru, byl fakt, že můj tanečník, jak se mi svěřil, měl až do půl osmé školu, a tak přiběhl pozdě a cestou rychle snědl jeden kebab, který ještě dožvykoval při tanci, a který velmi vydatně voněl z jeho úst. Také si pamatujete na taneční jako na punčocháče za každého počasí a rukavičky pro pány taktéž? Inu, něco na tom bude. Ale možná je to jen vzrůstem Francouzů. Můžu říct, že u dvoumetrového tanečníka nevadí, zda jedl před tanečními třeba syrečky, ale u někoho, kdo vám dýchá do výstřihu, je to opravdu peklo.

Cha-chu jsem zkoušela samostatně, a to mi šlo dobře, a pak s mnoha tanečníky nejrůznějších délek, šířek a výšek a nešlo mi to vůbec. Levá se pořád tvářila jako, že je pravá, a naopak (že by vliv české politické scény?). Přidala jsem dokonce několik šlapanců na Vratislavovy lakýrky. A tak jsem se raději koukala na ten křepčící dav, který postupně přestával vykazovat známky Brownova pohybu. Nakonec mě sedící vyzval k tanci jeden Japonec. Jeho první slova zněla: "Ty určitě nejsi začátečník, že?" Tak vidíte. Nakonec jsem se možná přeci jen něco naučila.




P.S. Vratislav se vrátil z kurzu až jako úplně poslední skoro v jednu v noci. A věřte nebo nevěřte, taky se mu při návratu domů pletla levá a pravá.





P.P.S. A víte, co tou dobou dělal Hvězdopravec?
Pracoval.

Prohlídka Marseille...poprvé

Titulek článku je narážkou na prohlídku petrohradské Ermitage, nikoli na fakt, že bych byla v Marseille poprvé. To zcela jistě ne, neb Hvězdopravec z Marseille pochází. S Hvězdopravcem totiž už dlouhou dobu plánujeme, že hned, jak dokončí svůj nedokončitelný doktorát, do jeho rodného města zajedeme. Malovali jsme si to už od začátku září v teplých slunečních barvách a trochu v Tomášově duchu "pohoda...zajedeš si k Ruďáku propláchnout plavky...". V Marseille u maminky je tohoto času také moje kamarádka Jeanne, která žije už tři roky v Praze, a tak jsem se těšila, že jí při návštěvě Marseille uvidíme. Jenže jak se Hvězdopravcův doktorát prodlužoval, pochopila jsem, že jestli chci Jeanne vidět, budu muset jednat na vlastní pěst. A tak jsem se Hvězdopravce zeptala, zda míní do 14.10., kdy Jeanne odjíždí, jet do Marseille nebo ne. A protože řekl, že ne, pustila jsem se do organizace pobytu tento víkend. Den před mým odjezdem Hvězdopravec přišel domů a oznámil mi, že příští víkend jedeme do Marseille stůj co stůj. Jeho kamarád Michel, který je v této době na postdocu v něměckém Tubingenu, mu totiž připomněl, že na příští víkend Hvězdopravec v Marseille svolal velkou party, a že všichni už mají jízdenky či letenky. Takže příští týden bude prohlídka Marseille podruhé, což mi je líto také proto, že nestihnu Vratislavem organizovanou drakiádu a pečení brambor ve žhavém popelu...a zároveň v Marseille již žádné proplachování plavek nehrozí, jak jsem pochopila tento víkend.

S Jeanne se znám od roku 2002, kdy jí ke mně do bytu přivedla na party moje kamarádka Silva. S Jeanne jsme si vyměňovali lekce francouzštiny a češtiny sníce o tom, zda by nebylo možné nás vyměnit kompletně. Jeanne totiž toužila zůstat v Čechách, což nebylo lehké především proto, že její budoucí zaměstnavatel nevěřil, že skutečně chce jako Francouzka pracovat v Čechách za ubohý český plat ve veřejné sféře, a stále ji odmítal zaměstnat. Já jsem zase nemohla do Francie proto, že v té době nebylo možné tam pracovat a možnost odjet jako Erasmus jsem již vyčerpala. Asi tři čtvrtě roku po našem setkání Jeanne začala chodit s mým dobrým kamarádem Vaškem, rodákem z Rokycan stejně jako já, a přesvědčila svého zaměstnavatele, že opravdu chce zůstat v Čechách i v oboru, který vystudovala, a to i navzdory tomu, že plat, který za to bude dostávat, je menší, než stipendium pro chudé studenty na francouzských univerzitách. O pár měsíců později jsem já získala místo jako učitelka češtiny v Grenoblu. Výměna se stala kompletní ale teprve ve chvíli, kdy jsem potkala Hvězdopravce, rodáka z Marseille, odkud je i Jeanne.

Tento víkend jsem tedy strávila v Marseille s Jeanne, s Vaškem a s Ines. Na cestu jsem si vzala svoje nová zavazadla, která mi Hvězdopravec daroval s mým třicátým prvním narozeninám. Jak vidíte, mají úspěch i u mladší generace:čímž jsem zřejmě odpověděla i na otázku, kdo je Ines...

O víkendu jsme se procházeli v Calanques, poseděli jsme na pláži, kde se k mému neuvěřitelnímu údivu ještě někteří lidé koupali. Podívejte se!Musíte se samozřejmě dívat za Jeanne s Ines... i když, Ines i Jeanne si vykoupaly aspoň nohy. A dva dny před tím se prý koupaly kompletně. Mě, coby děcko, též rodiče koupali ve studené vodě, aby mě otužili. Proto se zásadně nekoupu dnes vůbec a dokonce ani ne v parném létě. Popláchnutí plavek se za poslední tři roky konalo v mém případě pouze dvakrát...

Tak to bylo Marseille poprvé. Uvidíme se zase příští víkend...

Sedm jezer a jeden trpaslík

Tenhle víkend byl opět poměrně naplněný činností. Především v pátek byla party, kde se s námi rozloučil po třech letech zasloužilý Grenoblan Vojta. Party byla u Vratislava doma, dalo se tedy očekávat, že bude vydařená, že Vratislav jistě vyzve někoho k tanci a že chudák krokodýl, co vypadl z regálu a dostal se tak k Vratislavovi domů, konečně pozná, zač je toho loket, když je někdo plyšová hračka.

Pokud máte nervy se podívat opět na jedno video, kde není nic vidět, ale které slouží jako důkaz toho, že Vratislav skutečně opět někoho k tanci vyzval, i když to byla bohužel kameramanka, tak do toho...




To ale vůbec není všechno. Jak říká moje maminka: chlastat, to není umění. Ale vstát ráno a ujet 40km na kole, to je umění.

A tak musím říct, že jsme fakt umělci. V sobotu v devět ráno jsme se sešli na zastávce Ile Verte, nasedli jsme ještě celí zelení do auta a jeli jsme na sraz s dalšími nazelenalými kamarády na parkoviště ke Carrefouru...to je toho, že... a následně do Sept Laux, kde nás čekalo sedm jezer. Bohužel 1100 výškových metrů nad parkovištěm.

A tak jsme vyšli. Jedním z členů výpravy byla také Kamila, nová lektorka češtiny, která zdědila nyní moje studenty. Vzhledem k tomu, že má v prváku 39 lidí a že se z toho ještě nezbláznila, usoudila jsem, že je psychicky dost odolná i na nějaký ten výlet do hor. Do batohu jsem pro ni vzala jeden windstopper navíc a čelovku. Protože známe ty výlety z Grenoblu...Ujistila jsem ji ale, že nehrozí žádné velké nebezpečí, protože je s námi jako vůdce Igor, který je horský průvodce. Kamila se tvářila nevěřícně. Možná měla nějaké zkušenosti či zprávy z Ruska z Kavkazu, kde je dostatečnou kvalifikací na průvodce schopnost zvládnout ráno svoji kocovinu či případně opilost tak, aby se průvodce dostavil na místo srazu s klienty. Ve Francii ale průvodci procházejí tříletým vzděláním, do kterého jsou přijati teprve po třídenním konkurzu, který obsahuje mimo jiné zdolání 1500 výškových metrů tam i zpět s desetikilovým batohem na zádech za 6 hodin, a tato zkouška je pak následována během do kopce, aby uchazeč prokázal, že mu ještě zbyly nějaké síly. S Igorem - francouzským průvodcem - tedy netřeba se bát. I když, matně si vzpomínám na jednoho průvodce, kterého jsme potkali letos v zimně na ledovci ve Valée Blanche, a který nám při slaňování z jednoho průsmyku začal vyprávět svoje historky, z nichž mi obzvlášť utkvěla v paměti tato: "Jsem slaňoval dva klienty, no, spadnul šutr, přeseknul mi lano, tak oba sletěli někam do prázdnoty, tak jsem tam zůstal sám jako debil." Když jsme nakonec všichni slanili a stáli na pevné zemi, průvodce uzavřel slovy: "No co, už dvakrát mě zavalila lavina, člověk s tím musí počítat, že tam jednou zůstane. Tak se mějte pěkně!" a odfrčel do údolí. Tak nevím, co si vlastně o průvodcích myslet.

Ale v sobotu nás čekalo jen 1100 metrů v přátelských horách bez ledovce. Kamila dole mrkla na rozcestník a spokojeně prohlásila, že jezero je jenom pět kilometrů a že to by snad mohla ujít. Jako psycholog jsem se rozhodla, že zřejmě nemá smysl jí upozorňovat, že vedle údaje pět kilometrů byl též údaj 3hodiny 30.

Po hodině výstupu dostala Igorova přítelkyně hypoglykemický šok, a Igor tedy usoudil, že bude nejlepší, když oni dva výpravu vzdají. Vůdcem skupiny jmenoval Vratislava, který se úkolu zhostil velmi profesionálně. Konkurz na průvodce by mu jistě neuniknul, protože nevím sice, zda by byl schopen po výletě ještě něco uběhnout, jisté ale je, že kapacita Vratislavových plic musí být neuvěřitelná, protože celých 1100 výškových metrů jako obvykle nepřetržitě mluvil, při zastávkách na pití se odvážně prodíral keři za cílem utrhnout několik malin a elán ho neopustil ani v ledové vodě jezera, kde si dobrovolně koupal za stálého mluvení nohy zatímco celá výprava umdlele pospávala na sluníčku. Jediné, co by Vratislavovu kandidaturu na průvodce mohlo zhatit, je fakt, že na rozcetí odhadoval směr pomocí přístroje "na pravdu", který nosí na klíčích. Přístroj obsahuje dvě kontrolky: zelenou a červenou, a jedno tlačítko. Fungování je jednoduché: stačí pronést otázku a zmáčknout tlačítko. Pokud se rozsvítí červená, odpověď je, že ne. Zelené světlo znamená naopak pozitivní odpověď. Je třeba říct, že fakt, že jsme se cestou na jezera neztratili, bude dán také faktem, že k němu vede jedna jediná cesta.

Po dvou a půl hodině výstupu Kamila ucedila přes zuby: "Tohle je nejhorších pět kilometrů mýho života!". Ale je vidět, že má pro povolání učitele všechnu potřebnou kvalifikaci, protože s námi nakonec vylezla až k jezerům. Ujít hned první výlet 1100 výškových metrů, to svědčí o vytrvalosti takových rozměrů, že zvládnout třídu 39 prváků bude proti tomu (možná tedy takovy trochu pětikilometrová) procházka růžovým sadem.

Ale zvládli jsme to. I když ne všech sedm jezer, ale alespoň tři. A byla to nádhera.

A teď se možná ptáte, proč sedm jezer a jeden trpaslík...tak koukejte:


Šťastnou cestu, Vojto!

A možná se také ptáte, co dělal Hvězdopravec. Pracoval. Jako vždycky...