Hory jídla

Poslední týden byl poněkud hektický. Staly se v něm tři významné události, o něž bych se s vámi chtěla podělit. Jednak jsem měla významnou VIP návštěvu svého bratra a jeho slečny Jany. Dále jsem se rozhodla udělat jeden dobrý skutek a byla za něj odměněna několika nesmrtelnými historkami pana Vratislava. A v neposlední řadě jsem pak vylezla na nejvyšší horu Taillerefu, která se, aby se to nepletlo, jmenuje Taillefer, a má 2857metrů.

Část první: VIP návštěva
Brašule ani Jana ještě v Grenoblu nebyli. Nebyli pořádně ani ve Francii, takže jsem na ně vytáhla nejtěžší kalibr francouzské kuchyně včetně žabích stehýnek, Camembertu z nepasterizovaného mléka, který musel vonět až do Prahy, carpaccia z hovězího (syrového), polévky z mořských plodů a Hvězdopravcova nesmrtelného a nenapodobitelného magret de canard, čili kachních prsou, po kterých se lze jen olizovat až za ušima. Dá se to shrnout, že jsme v podstatě byli stále přejezení. Těžkého kalibru byla také vína, a to všechno mělo poněkud vliv na naší výkonnost v horách: jeden den jsme dali trochu výprodejů i s mojí kamarádkou Alenkou, a hlavně procházku na Charmant Som, který je dle jména šarmantní, a to hlavně tím, že se dá autem vyjet skoro až na vrcholek. Cestou jsme se ale stejně ztratili, ale to bylo dobře, protože jsme aspoň viděli kamzíka.
Vidíte ho? Já jsem měla trochu problém, alepak jsem ho natočila dokonce i na video.

Kamzíci jsou skoro tak plaší, jako kozorožci.

Brašule pak velmi odvážně vylezl s Hvězdopravcem po Via ferratě na Bastilu, a to i přes to, že mu to Hvezdopravec ztížil tím, že všechny věci pěkně uklouzal sprchovým gelem, který si zapomněl v batohu a který se pochopitelně vylil do všech věcí, včetně brašuleho dosud pěnícího obalu na fotoaparát.

Další den jsme byli už odvážní všichni a vylezli jsme na Croix de Chamrousse. To je ten kopec za námi.
Brašule a Jana pak odjeli na jih, a my jsme zůstali v Grenoblu. V pátek večer jsme jako obvykle šli na koncert na Cabaret Frappé...

Část druhá: Dobrý skutek a historky pana Vratislava
...kde kromě končícího doktoranda Hvězdopravce byl též končící doktorand Vratislav. Vratislav končí momentálně s Vilémovou pomocí anglický text svého doktorátu a Vilémovi za pomoc platí vlastnoručně připravenými pokrmy jako například francouzskými brambory. Vzhledem k tomu, že Vratislav občas pronese větu jako: "Včera jsem si uvařil (dosaďte nějaký název)...ty jo, to bylo tak hnusný!" a že jeho nákupní košík se obsahuje velmi často zmraženou pizzu, rozhodla jsem se nabídnout, že pro změnu můžu udělat ty francouzské brambory já. Kluci řekli, že v tom případě by mohlo být něco jiného, než francouzské brambory, protože ty jsou každý týden. A tak byl guláš a bramborové knedlíky dovezené přímo v hrncích až k Vratislavovi domů spolu se čtyřmi vychlazenými Plzničkami. Každý tak měl jednu, tedy kromě Vratislavova zbrusu nového plyšového krokodýla, který se k Vratislavovi dostal tak, že vypadl z regálu, když Vratislav procházel obchodem (zřejmě za účelem koupě zmražené pizzy). Prodavačka se snažila krokodýla nacpat do regálu zpět, ale evidentně tam pro chudáka krokodýla nebylo místo a ronil krokodýlí slzy. A prodavačka námahou krokodýlí kapky potu. A tak není divu, že srdce inženýra elektotechnika zjihlo a krokodýl tak skončil v košíku.

Vilém přispěl svojí (velkou) troškou do mlýna dezertem Mille-feuilles a malinovým a borůvkovým dortem a Vratislav zase historkou o Tour de France. Díky Vratislavově jedinečné schopnosti zapnout si sám kameru nepozorného štábu snímající Tour de France jste měli totiž možnost ho vidět v přímém přenosu, kterak před kamerou radostně poskakuje. Záznam bohužel nemám, ale snad vezmete zavděk několika fotografiemi guláše knedlíků...

Jak vidíte, zatím je to spíš o jídle, než o horách. Ale ne na dlouho...


Část třetí: Hora Taillefer v Tailleferu
...protože v sobotu večer naši věrní horští souputníci Gael a Caroline navrhli, že v neděli vylezeme na Taillefer. Hvězdopravec tížen výčitkami svědomí a břichem plným guláše odmítnul, ale já jsem se rozhodla, že půjdu i tak. Zaprvé právě kvůli všem těm horám jídla spolykaným za poslední týden. Zadruhé proto, že na Taillefer jsme se už chystali dvakrát a ani jednou se výstup nedařil: jednou proto, že jsme přijeli pozdě, a jednou proto, že nebylo vidět na krok. A zatřetí proto, že je to nejvyšší vrchol Tailleferu a minulý týden jsem zdolala nejvyšší chodecký vrchol posledního ze tří pohoří, které obklopují Grenoble, takže byl čas jet také někam jinam než do Chartreuse, Vercorsu nebo Belledonnu. A začtvrté proto, že takhle krásně jsme Taillefer viděli s brašulí a Janou, když jsme byli na Croix de Chamrousse.Výstup s převýšením 1200metrů jsme zvládli za tři hodinky, uvelebili se nahoře, odkud jsme viděli na Mont Blanc..., poblíž něhož v tu dobu moje kamarádka Alenka lezla v tu chvíli na Aiguille du Midi (cca 3800m), ačkoli si v půli cesty pod tuto horu uvědomila, že zapomněla sedák (yes, all the caracters are only cartoons, don't try this at home)...

...a dále jsme viděli Croix de Chamrousse, Meije, Obiou (na fotce za námi vpravo), a dali jsme si dobrý piknik....i když velká část Belledonnu byla v mracích...
A pak jsme šli pomalu dlouho nádhernou cestou necestou dolů. Takhle vypadal Taillefer, když jsme kousek slezli. No ano, je to krpál a vysoko, jak vidíte. Takže není divu, že nás cestou dolů bolely nožičky. Naštěstí tam ale byla hospoda a v ní výborný borůvkový koláč a poněkud méně výborné francouzské pivo. Hory a jídlo, to jde zkrátka výborně dohromady.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ale, znáte mě: ještě se můžete podívat na ostatní fotky: tady jsou ty první části, tady ty z té druhé, a tady ty z té třetí...

Kříž s Belledonnským křížem

Tenhle víkend byla tak vynikající předpověď počasí, že duše každého správného horala v Grenoblu nemohla prahnout než po jediném: po Belledonském kříži, tedy Croix de Belledonne, nejvyšším chodeckém vrcholu této části Alp. Grenoble je sevřený mezi třemi pohořími: Vercors, Chartreuse a Belledonne. Nejvyšší horu Vercors, Grand Veymont (2341m), jsme zdolali podruhé před dvěma týdny, jak se můžete dočíst zde, a Chamechaude (2082m), nejvyšší horu Chartreuse, zase v září 2007. Croix de Belledonne je ale skutečná výzva: nedá se totiž vyjet autem výše, než cca na 1300 metrů. A když vám řeknu, že vrcholek je v nadmořské výšce 2926m, rychle dopočítáte, že vás čeká převýšení 1600m. Tedy, abych nepřidávala: dle mapy je konec silnice na 1365metrech. Převýšení je tedy přesně 1561metrů. Z chodeckých vrcholů okolo Grenoblu je to tak jeden z těch méně přístupných.

Naše výprava měla sraz v 8:15 na konci silnice. Výpravu organizoval Xavier, který přivedl dva kamarády: Pascala, který zapomněl hůlky v autě, a Antoina. A Hvězdopravec a já jsme v autě přivezli ještě naše dva věrné horské souputníky Gaela a Caroline a jejich kamaráda Jeroma.

A vyrazili jsme. První etapa je výšlap na 1937metrů k Lac Crozet. Nádherné alpské jezero s výhledem na Chartreuse, jak vidíte.
Pascal kousek pod jezerem zase zapomněl hůlky a Antoine to u jezera vzdal. Je fakt, že pokud cítíte těžké nohy a před vámi je ještě 1000 metrů, je to asi to nejlepší řešení. Mně se kupodivu šlo dobře a rychle. Hvězdopravec pravil, že jsem ráno asi pozřela k snídani lva. Myslela jsem, že to je narážka na odér, takže jsem se trochu urazila, ale ujistil mě, že ne.

A stoupali jsme dál. Tohle je pohled na Lac Crozet z výšky......a jdete dále okolo vodopádu...
..., který dává tušit, že nad ním bude zase jezero...a skutečně!Jedná se o první z Lacs des Doménon. A jak vidíte, pokud jste se nekoupali v Lac Crozet, tak v tomhle se asi nevykoupete...
...jedině, že byste byli jedním z otužilců, co se na nový rok koupou ve Vltavě.

Od jezera, které je stále pouze proklatých 2380metrů nad mořem vede cesta vzhůru sněhem a ledem. Vyndejte hůlky nebo cepín a hurá na to. Hvědopravec mě vlekl jedním žlabem a ukazoval mi, kterak vylézt jenom s hůlkou, bez cepínu a bez maček. Byla jsem poměrně ráda, že nemám lyže. Jsem si jistá, že by mě ten příšerný padák nutil taky jet dolů.

A tak jsme šli a šli a šli tím sněhem, až jsme nakonec došli. A byla to nádhera. Ještě jsem stihla vyfotit Hvězdopravce:
...a hned vedle nás čnící Pic de Belledonne...a foťák zahlásil, že "battery exhausted". Žabař. A to se celou dobu nesl v batohu! Vrcholový snímek a důkaz, že jsme na Croix de Belledonne vylezli, je tedy z Xavierova foťáku:
Najedli jsme se a vydali se dolů. Pokud mě výstup překvapil tím, že to nakonec nebylo vůbec tak dlouhé a strašné, jak jsem si myslela, tak na sestupu hlásily moje nohy "battery exhausted" posledních pět set metrů s palčivou naléhavostí. A to jsme prvních cca 300metrů jeli dolů po sněhu po botách a já pak cca 100metrů také po zadku, brzdíce hůlkou a držící si pevně svůj klobouček. K autu jsme se dobelhali jen tak tak. Celý výlet se vším všudy nám zabral 10hodin. Ale stálo to za to! Z výletů okolo Grenoblu je to spolehlivě jeden z nejkrásnějších. Můžete se o tom přesvědčit v galerii mých fotek, která je zde.

Pacs a pusu

V pátek jsme se pacsovali. Pacs je francouzské registrované partnerství, které ale svobodomyslní Francouzi umožňují uzavřít i heterosexuálním párům, a vlastně nejen párům, ale komukoli, kdo si s někým přeje mít nějaký právní vztah. Pro velkou část párů je to dobrý způsob, jak se vyhnout manželství, ale zároveň mít podobná práva. Důvod našeho pacsu byl jasný: v říjnu se stěhujeme do Chile, a potřebujeme papír, aby nám úřady věřily, že spolu něco máme.

Když už se do toho ale jednou pouštíme, tak ať to stojí aspoň trochu za to. Rozhodli jsme se tedy udělat v pátek party pro všechny naše kamarády. A já jsem se rozhodla trochu si zatvořit a vytvořila jsem tedy tuto pozvánku zachycující různé typické okamžiky našeho života: doufám, že se vám líbí.
I když celý pacs trvá asi 15 minut, neodolala jsem a na tuto příležitost jsem si koupila nové šatičky. Tedy, abych to upřesnila: nové šatičky jsem si koupila, protože jsem je spatřila jednu dubnovou neděli cestou na nějaký důležitý rugbyový zápas ve výloze obchodu Atcha, a celý zápas jsem na ně musela myslet, jak jsou krásné. A protože jsem na ně myslela ještě v pondělí, nešlo je v obchodě nechat. Jenže v dubnu bylo hnusně, v květnu bylo hnusně a v červnu také, a tak jsem dlouho šatičky obdivovala jenom ve vlastní skříni. Jednoho dne mě pak napadlo, že z nich vlastně můžu udělat svoje "pacsovací šaty". Hlavně pro všechny ty barvičky...jediná barva, co na nich není, je zrzavá. A tu mám naštěstí na vlasech...

Party bylo nutné také dobře připravit, co se týče jídla. Na menu jsem to nakonec trochu předimenzovala, a dělala jsem:
plněné žampióny, lososové bonbóny, palmové lístečky a malé koláčky jako jednohubky, omáčky: pálivou, z fety a bazalky, z červené řepy a tzv. ruský salát. No, a abychom si pak skutečně naplnili bříška, rozhodla jsem se pro "Marseillskou buchtu" a buchtu s kozím sýrem a cuketami, a koláče: s rajčaty, mexický a se špenátem a kozím sýrem. A navrch citrónový koláč a tiramisu. Prostě jsem den před tím strávila celý v kuchyni. Recepty máte přiložené. Jo jo, je ze mě perfektní žena... vaření mi zabralo celý čtvrtek a zcela mě zbavilo závisti, kterou jsem chovala před tím ke kuchařům v domnění, že je to vynikající a zábavné povolání. Hlavně ale, že jídlo chutnalo, a snědlo se všechno, až na kus tiramisu, které Hvězdopravec díky vlastní šikovnosti shodil ze stolu a vytvořil tak na zemi půvabnou směs ze střepů a mascarpone.

V pátek jsme měli být u soudu ve 12hodin, a tak se také stalo. Byli jsme odkázání na "box číslo 4". Nic romantičtějšího jsem nikdy neviděla. Vlastně, možná ano...prosklenou telefonní budku. Takto Hvězdopravec rozjímá nad posledními okamžiky svobody...

Ve 12:04 bylo hotovo a mohli jsme se vydat slavit. V plánu byla Bastilla a restaurace Chez Per Gras. Tady se můžete podívat, jak nám to slušelo v "les boules", čili v lanovce na Bastillu...no jasně, přece tam nepůjdeme pěšky, že? I když, vylézt tam po Via Ferratě by bylo nebylo špatné...










Jídlo v Per Gras bylo vynikající, zalili jsme ho vínem a šampaňským, a tak odpoledne následovala nevyhnutelně siesta. V sedm jsme se zvedli a začali připravovat party. A za pět osm už zvonili kamarádi, a vypuklo velké slavení. Byli u nás: Vilém, Adam, Honza Zelený, Honza Flegl, Sylvestre, Sabine, Aurel, Nono, Iga, Stephan, Marlena, Stan, Vratislav, Xavier, Meike, Stephan le Boulet, Axel, Helene, její sestra, bratranec a přítel její sestry, Alex, David, Julianne, Beatrice, Jana, Gael a Karel, a kupodivu u nás nebyli sousedi, protože i s námi dvěma to dělá přesně třicet lidí. V jednu chvíli jsem napočítala v naší kuchyni o cca 7mi metrech čtverečních šestnáct osob. Vypadalo to asi takhle:Jinak se povídalo, jedlo a pilo, trochu tančilo a zpívalo...



...a nakonec také trochu spalo...









...alespoň takhle nás vyfotili poslední odcházející hosté ve čtyři ráno.

Ostatní fotky z pacsu najdete zde. Protože většina stránek je trochu ohořelých, fotek rozmazaných a podobně, není jich mnoho. Stáhla jsem tím pádem nějaké další Karlovo stránek, a to bez svolení autora. Pardon.

Pozorování kozorožců ve Vercors

Jako obvykle o víkendu jsme se i tento vydali na výpravu do hor. Cestu vybíral Hvědopravec, a tak není divu, že v batohu kromě jídla skončily také sedáky, lano a přilby a že náš kamarád David raději předstíral kocovinu a na výlet s námi nešel.

Cíl výpravy byl Petit Veymont a Grand Veymont. Zaparkovali jsme v Gresse en Vercors, a vydali jsme se vzhůru k Petit Veymontu. U průsmyku, kde byl úžasný výhled na Vercors, ale také Belledonne, Charteurse, Bauges, Taillefer, Devoluy a Les Ecrins, prostě přesně tak, jak to najdete na tomhle panoramatu, pokud na něj kliknete:

Z průsmyku pak vede už jen jedna cesta vzhůru: s lanem a sedákem, i když výstup je to tak mírný, že stačí se jen jistit na nataženém laně. Pro ukázku kudy. A kudy jsme loni vylezli na Mont Aguille (tam tedy s normálním jištěním, samozřejmě...):
Na Petit Veymontu jsme sundali výzbroj , nasvačili jsme se a vydali jsme se cestou pro kamzíky přímo na Grand Veymont.

Cestou jsme viděli sviště...je na obrázku vpravo. Že tam nic nevidíte? Zkuste na to tedy kliknout...inu, pozorovat zvířata v přírodě, to chce dobré oči...







...nebo dobrá zvířata. Na vrcholu Grand Veymontu jsme potkali jednak obvyklé loudící ptáky, jak vidíte, trochu se mračící, že nic nedostali (ne ne, jen ať jdou pěkně hledat bobulky...) Ale hlavně jsme potkali rodinku kozorožců. Ano, tohle zvíře opravdu existuje, není to jenom znamení zvěrokruhu. Můžete se podívat tady. Tatínka jsme viděli při našem výletu na Grand Veymont v únoru 2008. A tady je maminka...v pozadí s Mont Aguille...a dětičky......které jsou, jak vidíte, velmi zdatní horolezci:
můžete se kouknout také na video:


Jak vidíte, kozorožec není zrovna plaché zvíře a především mláďata jsou hrozně zvědavá a ráda si turisty prohlížejí zblízka. Také jsou hravá a vesele se navzájem trkají.

A pak už jsme jenom šli dolů a dojeli se vykoupat k Lac de Monteynard Avignonet. Hvězdpravec tam nechal svoje sluneční brýle, pro které jsme se vraceli až z Grenoblu a dvakrát jsme tak mohli projet superdrahou dálnici mezi Grenoblem a jezerem, a já jsem o Hvězdopravcově koupání natočila film, za nějž si troufám žádat některou z cen nezávislých krátkomentrážních filmů...video je bohužel tak velké, že se do blogu nedá nahrát, pokud není zmenšené a tím připravené o kvalitu obrazu i zvuku. Škoda...



A to je vše. Pokud se chcete podívat na ostatní fotky, klikněte zde.