středa 7. ledna 2009

Konec

A zazvonil zvonec...a takhle vám máváme z letiště v Paříži čekajíce na náš zpožděný pozdní let do Santiaga.
Pokud chete, abychom vám zamávali taky trochu z Chile, budete si muset trochu zacestovat...buď sem za námi, anebo na můj blog o Chile, který najdete zde.

Ale před tím možná chtete vědět, jak to všechno dopadlo. Dobře. Hvězdopravec obhájil svůj doktorát a po něm přežil všechno slavení. Já jsem dostala krásný kopec a sebe jako lyžařku, sedm párů náušnic, kuchařku a dokonce i uzlíček buchet na cestu. Sebe takto vybavenou vám ukážu hned, jak mi Karel pošle fotky (že jo???).

Po obhajobě jsme jeli do Čech, kde nás čekali kamarádi, tradiční zpívaná a rodinný kruh. Posilněni a o několik kil těžší jsme se vrátili do Francie, kde začalo stěhování, o němž jsem se mylně domnívala, že bude jakousi třešničkou na dortu, jemně fyzicky náročnou psychickou přípravou na odjezd, demarkační čárou mezi před a pak. Místo toho se ale jednalo o vyčeprávající maraton, který zcvrknul všechnu psychickou práci na otázku co budu jíst a kdy budu spát. 31.prosince jsem se tak ráno vydala pro chleba a u lahůdkářství na rohu jsem zaskočeně přemýšlela, proč je před ním tolik lidí. Teprve o pár kroků dál jsem si uvědomila, že je vlastně poslední den v roce. Bez pomoci tatínka Jeana a milenky Marie, a bez pomoci Xavier a Alexe bychom pravděpodobně nestihli ani to naše zpožděné letadlo. Jak řekl Xavier, naše stěhování bylo asi jedné, při kterém se též škrábalo a malovalo, kupoval se nový nábytek a montoval se. Drobná chyba v komunikaci totiž zapříčinila, že maminka Marie chtěla asi polovinu našeho nábytku v Marseille, ale náš byt byl již inzerován k pronájmu jako zařízený, a tak nezbylo než všechno dokoupit. A drobné Hvězdopravcovo bordelářství pak zapříčinilo, že jeho postel složená ve sklepě byla kompletní...až na jednu nohu. Takže jsme nakonec dokupovali též novou postel.




Jak to celé vypadalo, se můžete podívat na video:

video

Na videu můžete zaznamenat též stěhováky, kteří nakonec nebyli ani od paní Profesionální, ani od pana Stěhováka, ale z jedné firmy z Marseille. S neuvěřitelnou rychlostí zabalili 11m3 našich věcí a málem i některé, které nebyly naše, protože oba dva pánové, byli skutečně profesionální baliči, kteří zabalili všechno, co bylo kolem nich. Frankofilové tak jistě slyšeli na videu, že se pan Balící ptá, zda má zabalit i štafle na malování. Jen díky Hvězdopravcovu včasnému zásahu neodjela do Chile kola našich sousedů neprozřetelně uskladněná ve stejných společných prostorech jako naše kola ani naše knihovna, kterou jsme vytrhli z balicích spárů až poté, co ji pan Balící stihl celou rozmontovat. Odjely naopak oba naše presovače na pomeranče. Po umytí vršku presovače jsem se totiž marně sháněla po motůrku, který s presovačem hýbe. Pan Balící mi potvrdil, že ho zabalil, a výraz jeho tváře mi dal najevo, že pan Balící je Zabalovač a anikoli Rozbalovač. Nezbylo, než ho nechat zabalit i čerstvě umytý vršek.


Silvestr jsme strávili u Gaela a Caroline, kteří připravili výbornou večeři, a to kachnu. Ta, co jsem jedla já, dvě hodiny po půlnoci spatřila světlo roku 2009, a to vyjímečně nikoli následkem nadměrného požívání alkoholu, ale pouze důsledkem nadměrného stěhování.

Po stěhovacím maratonu jsme odjeli do Marseille za Hvězdopravcovou rodinou. Při příjezdu do Marseille nás, seveřany hloupě stojící na semaforu na červené, nejdříve předjel scooter, což mě trochu zarazilo, a následně na plný plyn též jeden bílý Peugot. "Vítej v Marseille.", řekl Hvězdopravec. Hned za spáleným autem stojícím napůl na chodníku a napůl v silnici jsme odbočili a byli u maminky Marie. Marseille se ukázalo jako dobrá přestupní stanice mezi Grenoblem a Chile.

Potoulali jsme se trochu v Le Panier a zašli na La Cagole, nejlepší francouzské pivo, do naší oblíbené hospůdky Au coeur du Panier,
projeli jsme se lodí z jednoho břehu přístavu na druhý a vyšlápli pak na Faro, kde jsme se, jako správní disciplinovaní jižané prošli i tam, kde zábrany jasně ukazovaly, že je vstup zakázán, a kde tytéž zbořené zábrany věrně ilustrovaly fakt, že Marseillana při nedělní procházce hned tak něco nezastaví a popili jsme něco pastisu, který dle tradice marseillských hospod s každou rundou nabíral na síle, neb barman servíruje první pastis jako pro turisty, druhý jako pro místní hosty a třetí jako pro štamgasty. Též jsme se viděli s celou rodinou. A pak bylo pondělí odpoledne, a po třech hodinách zpoždění jsme konečně odletěli pryč.


1 komentář:

Zita řekl(a)...

Ahoj, tak jsem právě dočetla tento blog a musím konstatovat, že to bylo velice příjemné čtení:-) Myslím, žes mne inspirovala ke vstoupení do dánského spolku milovníků piva (milovník jsem od svých šestnácti, kdy jsem poprvé ochutnala, ovšem v této zemi platím spíš za alkoholika;-)) a připomněla, jak strašně mi chybí hory (či kopečky, onehdá jsem mudrovala nad atlasem světa, kde je nejbližsí kopec od Kodaně...). Zdravím do Chile Z.