Čtrnáct dní askeze

Nebojte, nepřidala jsem se k žádnému fanatickému náboženskému hnutí. Dokonce jsem se ani neodhodlala pro žádnou drsnou dietu, která by mi pomohla zbavit se oněch čtyř kil, která jsem nasbírala kdesi mezi rokem 2004 a 2008, kdy jsem nevlezla na váhu. A teď jsem na ní vlezla jen proto, že jsem potřebovala zvážit brambory a jinak, než i se mnou na normální váze to nešlo, protože nevlastním váhu na brambory. Poté, co váha ukázala strašlivě vysoké číslo, zamyslela jsem se nad tím, zda je možné, že ony čtyři brambůrky v pytlíčku v mé ruce můžou vážit skutečně strašlivých 5kilo. Ale, abych neodbíhala. Dieta to nebude. Bude to čtrnáct dní před dokončením Hvězdopravcova doktorátu. Už prý opravdických a ESO nám zaplatí letenku 1.11. Samé jedničky! Pevně doufám, že to také na ty jedničky zvládneme. Ale budu k tomu potřebovat trochu posily.

Hvězdopravec má nůž na krku a musí psát. Tím pádem potřebuje svého kouče (mě), aby se staral o všechno kolem a zbavoval ho stresu. Kouč (já) tedy potřebuje svůj blog, aby se také zbavoval stresu a vyvolával svoje utrpení do světa. Taková malá reportáž o tom, jak takové končení doktorátu probíhá, když máte za muže Hvězdopravce. Muže, který stres zvládá stejně dobře jako chřipku a jiné smrtelné choroby...

Těžký život astronomů v jižní Francii

Ve Francii existujou dvě observatoře. Jedna je v Horní Provence (Haute Provence) a druhá je kdesi pod Pyrenejemi. Jinými slovy, astronomové nejsou žádní hlupáci. Přece nebudou konstruovat dalekohledy někde na průmyslovém severu. Takzvané "světelné znečištění", které jim zabraňuje pozorovat, je prostě nejnižší zřejmě právě v turisticky vyhledávané Provence.

Osobně jsem se tedy lehko nechala zlákat Hvězdopravcovou nabídkou, že pojedeme na týden na observatoř v Provence, kde pozoruje v této době na "misi" jeho šéf doktorátu Damien, Francouz, který pracuje na observatoři v Ženevě. Zatímco Hvězdopravec tam plánoval pracovat na svém doktorátu, já jsem pak dostala za úkol nezapomenout si hlavně plavky, protože součástí observatoře je samozřejmě též hasičská zásobárna vody. Horní Provence je suchá a požáry jsou tam velmi časté: jediný, kdo tam dělá celoročně barbecue, jsou samozřejmě Švýcaři. Musím uznat, že voda na požáry je dobře filtrovaná a udržovaná perfektně čistá ve vykachlíčkované nádrži a dá se do ní slézt po schůdcích. Laik by skoro řekl bazén....

Observatoř se nachází takto půvabně zasazená do krajiny vedle vesničky jménem St.Michel. Vesnička se pak nachází cca 15km od centra Horní Provence Manosque. Na kopci jsou rovnoměrně rozesety kopule s dalekohledy, staré vyřazené kopule, staré vyřazené dalekohledy, staré kopule s vyřazenými dalekohledy a také velmi pohodlně vypadající rodinné domky, z nichž není vyřazený ani jeden. Na konci cesty nás čekal tzv. "švýcarský pavilon": přízemní domek se svěma ložnicemi, kuchyní, obývákem, koupelnou, záchodem, garáží a švýcarskými zástrčkami. Které, jak si můžete domyslet, jsou úplně jiné, než ty francouzské. Vedle domku byl tento (starý vyřazený) dalekohled s (ještě nevyřazenou avšak již nefunkční) kopulí. Při pokusu otevřít kopuli se ozval příšerný zvuk, který jsem chybně zaměnila za zvuk padajícího nefunkčního tunového dalekohledu na zem, ale pokus naštěstí skončil pouze spadnutím letitého prachu na mojí hlavinku. A dále byl vedle domku tento stoleček, kde se astronomové občerstvují po tvrdé práci, jak vidíte.

Moje vlastní vědecká činnost se týkala především teoretického studia materiálu, alchymie, explorace terénu a dobíjení baterií. Laicky řečeno čtení, vaření, výletů na kole a spánku. Plus studium astronomické duše. Možná by se mě byla měla týkat i (švýcarská) cedule nalepená v kuchyni: "Manželky astronomů jsou žádány, aby před odjezdem uklidily."...ale jednak nejsem manželka, a jednak se machismus ve Francii příliš nenosí.

Co se týče výletů, Horní Provence je tak trošku jako bipolární: pořád je to nahoru a dolu. To jsem pochopila už při první cestě na kole pro chleba, která vedla nejdřív střemhlav 150 výškových metrů dolů, a poté střemhlav 100 výškových metrů nahoru. Koupit chleba...a střemhlav dolů a zase nahoru. Přesto jsem statečně jezdila pro chleba každý den a nenechala si ujít ani příležitost navštívit pravý vesnický blešák čili takzvaný "vide-grenier": vypráznění půdy. A že na té půdě bylo věcí! Je snad libo zánovní kabelka, kožich a k tomu elegantní gumovky? či žehličku, světla od auta, dvě liché kožené rukavice a starý psací stoj?
Nebo snad trpaslíček do zahrádky? Máme je pleti černé či bílé... také měli krabici plnou starých golfových míčků, kdyby se hodilo... Ale jak se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Nakonec jsem odešla s úžasnou cukřenkou a ještě úžasnější konvicí na čaj, která má cosi jako speciální kabátek na uchovávání teplého čaje. Hvězdopravec pravil, že by to nechtěl ani zadarmo, ale že mám aspoň talent vybírat věci, které jsou v relativně dobrém stavu.

No a co tedy skutečné observování? Nutno uznat, že bylo celý týden poměrně ošklivé počasí, které kazilo výsledky výzkumu a zcela znemožňovalo využití požární nádrže. Oba astronomové ale švýcarsky skutečně pracovali. A ukázali mi dokonce i několik z funkčních dalekohledů. Víte, že v dnešních dalekohledech už není žádná čočka? Je to jen systém zrcadel. Za to dám ruku do ohně, protože jednou natočili technici dalekohled tak, abych se do něj mohla podívat, že tam je skutečně zrcadlo. A protože jsem tak malá, že ani při sklopení dalekohledu jsem do něj neviděla, přinesli mi na to dokonce štafle. A tak jsem se mohla vidět v zrcadle, do kterého se normálně dívají jenom skutečné hvězdy!

Kromě toho jsem také pozorovala zatmění měsíce, přičemž člověka jako já při tom zklame, že ty dnešní super dalekohledy jsou napojené na počítač a není na nich tedy žádné kukátko. Zatmění jsme tedy pozorovali pouhým okem.

A to je vlastně všechno. Na mém webu máte fotky, a tady malý pozdrav z nedělního večera v St.Michel...

Okurková sezóna....v Tatrách

Podle jednoho mého známého, novináře naší státní televize, nastala okurková sezóna. Dokonce i zprávy v televizi se týkají převážně toho, že tým hasičů na Hradecku má povolení zasahovat při pádu letadla a že raky ohrožuje račí mor. Do včerejška se neválčilo více než obvykle dokonce ani na blízkém východě, a tak nebylo o čem psát. Podle mého známého-novináře nemá smysl psát o pár mrtvých: jeden mrtvý Čech se podle něj rovná padesáti mrtvým Iráčanům a pětistům mrtvých Číňanů. Inu, novinářská etika je zvláštní věc.

Na mém blogu je také tak trochu okurková sezóna. Ve Francii bude nejspíš obecně: měsíc srpen je měsíc, kdy jsou všichni na dovolené. V naší čtvrti postupně zavřeli kosmetička, řezník a po něm všichni ostatní, samozřejmě až na pekaře: jestliže je pár zbylých obyvatel Grenoblu schopno přežít srpen bez čerstvého masa, bez čerstvého chleba by to přeci jen nešlo.

Na dovolenou jsem tedy odjela i já. Hvězdopravec se stále moří s doktorátem a zařadil se tedy mezi oněch pár zbylých Francouzů, kteří v rozpáleném městě pod Alpami zůstali. Já jsem se vydala nejdříve do Čech, a pak na Slovensko.

Na Slovensko jsme odjeli na rodinný výlet s brašulí a tátou, což, vzhledem k tomu, že náš celkový věk, podtrženo sečteno, je 120let, zní trochu hrozivě. Naštěstí máme ale všichni rádi hory, a tak to nakonec moc hrozivé nebylo.

Vyrazili jsme v neděli a cílem byla Žiarská chata. Tu můžu jedině doporučit: jste v ní dostatečně vysoko na to, aby vaše výlety nevedly převážně lesem, ale hlavně otevřenou krajinou s úžasnými výhledy. Tohle, pro ilustraci, je panorama, abyste se v tom vyznali. Takže:



Naše výlety vedly ... na Plačlivo, Tri kopy, Hrubou kopu a Baníkov první den, kdy bylo tak hnusně, že jsem si na Baníkově musela takto držet klobouček...

...na Ostrý roháč, do Jamnické doliny, a pak přes Smutné sedlo domů druhý den...můj táta nejen že zvládnul 1300metrů převýšení, ale taky všechny ty řetězy na Ostrém. A to to tentokrát nebyla taková sranda, protože nebyly mraky, které by milosrdně zakryly pod vámi se otevírající 150 metrů hlubokou propast.

I když na druhou stranu, aniž bych chtěla nějak snižovat náš výkon, Roháče mě překvapily mimo jiné dvojím: jednak faktem, že v nich po řetězech leze absolutně každý včetně rodinek obutých do oklouzaných prestižek, a jednak tím, že nikde není označené, že cesta povede přes velmi exponovaná místa zajištěná (občas) řetězy, a místa, která by v Alpách zajištěna byla, ale na Slovensku nejsou. Ale evidentně se není čeho bát. Pud sebezáchovy nakonec vždycky nějak zvítězí a celá rodinka se na řetězech udrží. Dokonce i tento hoch v maskáčích a s dvěma Staroprameny zastrčenými v kapsách batohu to zvládnul...












...třetí den jsme si chtěli odpočinout, a tak jsme vylezli na Baranec. Začalo být alpsky krásně, a tak jsem mohla nejen vyfotit úžasné panorama, které zobrazuje většinu vrcholů, na něž jsme vylezli, ale také jsme si mohli pospat trochu na sluníčku. A nakonec to byl docela výšlap a pivo na vrcholku opravdu chutnalo...














Čtvrtý den jsme se vydali opět na Baníkov a na Kopy, abychom konečně viděli, zda je pod řetězy také 150 metrový sráz, a hlavně, aby s námi šel i náš táta, který první den nešel. Na vrcholku Baníkova jsem si tentokrát, jak vidíte, konečně nemusela držet klobouček...

Takže se výprava velrybářská nakonec zdařila. Takhle jsme vypadali po posledním výletě. Jako opravdoví (čeští) horalové. A já jsem se mimo jiné také naučila hrát mariáš! Prostě, v okurkové sezóně jsem byla tak trochu divoký chlap na divokém východě...