Okurková sezóna....v Tatrách

Podle jednoho mého známého, novináře naší státní televize, nastala okurková sezóna. Dokonce i zprávy v televizi se týkají převážně toho, že tým hasičů na Hradecku má povolení zasahovat při pádu letadla a že raky ohrožuje račí mor. Do včerejška se neválčilo více než obvykle dokonce ani na blízkém východě, a tak nebylo o čem psát. Podle mého známého-novináře nemá smysl psát o pár mrtvých: jeden mrtvý Čech se podle něj rovná padesáti mrtvým Iráčanům a pětistům mrtvých Číňanů. Inu, novinářská etika je zvláštní věc.

Na mém blogu je také tak trochu okurková sezóna. Ve Francii bude nejspíš obecně: měsíc srpen je měsíc, kdy jsou všichni na dovolené. V naší čtvrti postupně zavřeli kosmetička, řezník a po něm všichni ostatní, samozřejmě až na pekaře: jestliže je pár zbylých obyvatel Grenoblu schopno přežít srpen bez čerstvého masa, bez čerstvého chleba by to přeci jen nešlo.

Na dovolenou jsem tedy odjela i já. Hvězdopravec se stále moří s doktorátem a zařadil se tedy mezi oněch pár zbylých Francouzů, kteří v rozpáleném městě pod Alpami zůstali. Já jsem se vydala nejdříve do Čech, a pak na Slovensko.

Na Slovensko jsme odjeli na rodinný výlet s brašulí a tátou, což, vzhledem k tomu, že náš celkový věk, podtrženo sečteno, je 120let, zní trochu hrozivě. Naštěstí máme ale všichni rádi hory, a tak to nakonec moc hrozivé nebylo.

Vyrazili jsme v neděli a cílem byla Žiarská chata. Tu můžu jedině doporučit: jste v ní dostatečně vysoko na to, aby vaše výlety nevedly převážně lesem, ale hlavně otevřenou krajinou s úžasnými výhledy. Tohle, pro ilustraci, je panorama, abyste se v tom vyznali. Takže:



Naše výlety vedly ... na Plačlivo, Tri kopy, Hrubou kopu a Baníkov první den, kdy bylo tak hnusně, že jsem si na Baníkově musela takto držet klobouček...

...na Ostrý roháč, do Jamnické doliny, a pak přes Smutné sedlo domů druhý den...můj táta nejen že zvládnul 1300metrů převýšení, ale taky všechny ty řetězy na Ostrém. A to to tentokrát nebyla taková sranda, protože nebyly mraky, které by milosrdně zakryly pod vámi se otevírající 150 metrů hlubokou propast.

I když na druhou stranu, aniž bych chtěla nějak snižovat náš výkon, Roháče mě překvapily mimo jiné dvojím: jednak faktem, že v nich po řetězech leze absolutně každý včetně rodinek obutých do oklouzaných prestižek, a jednak tím, že nikde není označené, že cesta povede přes velmi exponovaná místa zajištěná (občas) řetězy, a místa, která by v Alpách zajištěna byla, ale na Slovensku nejsou. Ale evidentně se není čeho bát. Pud sebezáchovy nakonec vždycky nějak zvítězí a celá rodinka se na řetězech udrží. Dokonce i tento hoch v maskáčích a s dvěma Staroprameny zastrčenými v kapsách batohu to zvládnul...












...třetí den jsme si chtěli odpočinout, a tak jsme vylezli na Baranec. Začalo být alpsky krásně, a tak jsem mohla nejen vyfotit úžasné panorama, které zobrazuje většinu vrcholů, na něž jsme vylezli, ale také jsme si mohli pospat trochu na sluníčku. A nakonec to byl docela výšlap a pivo na vrcholku opravdu chutnalo...














Čtvrtý den jsme se vydali opět na Baníkov a na Kopy, abychom konečně viděli, zda je pod řetězy také 150 metrový sráz, a hlavně, aby s námi šel i náš táta, který první den nešel. Na vrcholku Baníkova jsem si tentokrát, jak vidíte, konečně nemusela držet klobouček...

Takže se výprava velrybářská nakonec zdařila. Takhle jsme vypadali po posledním výletě. Jako opravdoví (čeští) horalové. A já jsem se mimo jiné také naučila hrát mariáš! Prostě, v okurkové sezóně jsem byla tak trochu divoký chlap na divokém východě...