Většina Čechů, kteří přijedou do Francie, ale nejen
tam, zaskočí, když je na přechodu málem přejede dáma v kostýmku řídící...kolo. Ekologický dopravní prostředek prospěšný vašemu srdci. Alespoň tedy já jsem všechna svá kola měla moc ráda.
Jako řidička natolik sebekritická, že jsem si raději nikdy nepořídila žádné auto, a jako člověk používající hromadné dopravní prostředky pouze ve stavu největší nouze, jsem se tedy vydala do Grenoblu i s dárkem od babičky: její skládačkou Skládačkou. Socialistická skládačka Eska ale v kapitalistické Francii začala permanentně brzdit mojí snahu jít kupředu. Brzdy byly navíc uloženy kdesi ve středu kola, a tím zcela nenapravitelné. I přesto mi Skládačku jedné únorové noci ukradli. Dva dny po krádeži ji viděl jeden kamarád na Grande Place a tři dny po krádeži ji viděla kamarádka v tramvaji s novým majitelem. A tam stopa Skládačky končí.
Člověk bez kola je jako člověk bez duše. Začalo tedy shánění nového kola. V Toulouse, kde jsem před tím byla na Erasmu, byl jasnou referencí pro shánění kola nedělní ranní blešák na Place St. Severin. Kola se tam prodávala tak, že jste se pohodlně usadili, a čekali, až k vám přistoupí nějaký pán s kolem, které diskrétně nabídne k prodeji. Občas se stalo, že se jednalo o vaše kolo, které zmizelo minulý týden.
V Grenoblu jsem se ale rychle poučila, že existuje asociace
O kolečko víc. Tato ekologická asociace se zabývá tím, že sbírá vraky nejrůznějších kol, která pomáhá lidem opravovat. Jednoho březnového odpoledne jsem se tam vydala, a tak začal náš vztah s Indurajnem. Po pravdě, láska na první pohled to nebyla. Když mi ho Pablo, chilský správce ateliéru a filosof, který si se mnou vždycky chtěl povídat o Lacanovi a Freudovi, představil, viděla jsem pouze rez na řidítkách, zpuchřelé pneumatiky a brzdy zcela mimo provoz. Nakonec jsem ale zaplatila pořizovací cenu 10 euro, a za hovoru o označujícím a označovaném jsme s Pablem společnými silami vyměnili Indurajnovy prasklé duše.
V té době už jsem věděla, že zásada číslo jedna pro všechny cyklisty je, že zámek musí vždy stát víc než kolo. Indurajn stál deset euro, a tak jsem koupila zámek za 16. Pravidlo se potvrzovalo až do jednoho studeného prosincového rána o dva roky později. Pár dní poté, kdy jsem namazala zámek, který šel špatně otevírat, jsem tak spěchajíc na vlak našla pouze otevřený řetěz ležící na zemi, po hříchu na stejném místě, které se stalo osudné Skládačce. Zlí jazykové tvrdí, že jsem pak už Indurajna nikdy nespatřila proto, že ho zloděj, vzteklý z faktu, že ukradl tak šílený krám, musel hned u mostu hodit přímo do Isere. Možná, že jako kolébka kněžny Libuše, se Indurajn ukáže pod Bastilou, až bude v Grenoblu kolům nejhůře.
Toho čtvrtečního rána jsem spěchala na vlak, abych jela do Chambery za bezdomovci, o něž jsem v té době pečovala jako psycholog-stážista. Do nemocnice na okraji Chambery jsem se tak musela dopravit pěšky. Cestou kolem mě projel celý tým mých kolegů na jejich bicyklech, dotazujících se, kde je můj fialový fešák. A jelikož to byl tým soucítící, ještě během ranní schůze mi jeden kolega nabídl, že mi levně prodá kolo svojí přítelkyně. V rámci uchování rodinné pohody jsem ho přesvědčila, aby se jí nejdříve zeptal. A tak do mého života na krátko vstoupila aristokratka Holandie.
Na kola číhají kromě ukradení i další nebezpečí, především v podobě krádeže předního či zadního kola, řídítek či sedačky. Město je takových mrtvolek plné. Holandie tak dostala dva nejluxusnější zámky a obě kola a rám a jeden méně luxusní zámek na sedačku.
Aristokratka ale v džungli dlouho nepřežila. Kromě dvojího propíchnutí pneumatik se jí nakonec dostalo jednoho odpoledne mnoha kopanců, které ji ponořily do kómatu. Po několika týdenním hledání jsem našla opraváře, který slíbil, že se jí ujme, ale Holandie tam v kómatu leží už skoro 12 měsíců. Zatím jsem neměla sílu nechat ji odpojit.
Nějakou dobu jsem tedy jezdila na kole kamaráda Tykadla, ale tušila jsem, že situace je velmi provizorní. Co jsem netušila, bylo, že na oslavě mých třicátin...
...tohle je Hektor. Má všechno, co má správné kolo mít a hlavně košík i nosič, takže se na něm dá odvézt dokonce i tyč na záclony, velký smetanový dort nebo nákup na celý týden...a určitě i další věci, ale to jsem zatím nezkoušela. A navíc má Hektor dvě frkačky, kterými můžu rušit automobilisty stavící se mi do cesty. Doufejme, že tohle už je opravdu láska na celý život...
Že to není nic moc?! Pravda...tak takhle vypadá auto, když jedeme za mojí babičkou. 
Moje babička bydlí ve Strakonicích a je sama. Vozíme jí tedy nákupy do zásoby. A pivo je nutné: dokonce tak, že moje maminka, která je tohoto času v nemocnici na endoprotéze kyčle, dostala babiččin SOS hovor "došlo mi pivo" přímo na nemocniční lůžko. Babičce stačí 3 basy cca na 3 měsíce, ale teď nastala skutečná vedra...babička zkrátka hojně přispívá do průměrně vypitého piva na obyvatele.
