Sníh, žáby a kočičí boty

Původně jsme si mysleli, že letos nebudeme mít zimu. Cesta do Chile byla plánovaná a dokonce už i zakoupená na 1.11., tedy na dobu, kdy v Chile začíná jaro. Ale protože odjezd na samé jedničky nebyl a protože 1.11. Hvězdopravec nakonec seděl doma nad svým nedokončeným doktorátem, máme to štěstí, že jsme se probudili 27.11. ještě v Grenoblu a venku...ležela na Grenoble neobvyklá sněhová nadílka.

Mráz byl také možná tak trochu na vině mé páteční příhodě s kolem na kurzu španělštiny. Na španělštinu chodím poctivě každý pátek večer, tedy přesněji řečeno, jezdím na svém velocipédu. Na kurzu, kam mimochodem chodí jeden Ital, dvě Řekyně a dva Češi, takže jsme na něm zakázali mluvit francouzsky, obvykle přivazuju kolo ke kolům ostatních studentů, ale v pátečním mrazu jsem nakonec zvolila připoutání kola přímo k mříži, která školu zavírá. Když jsme odcházeli z kurzu, zjistila jsem, že kolo nejde otevřít, a naše učitelka zase, že tím pádem škola nejde zavřít. Můj pancéřový nedobytbý zámek si skutečně pro svojí smrt zablokováním nemohl vybrat lepší chvilku. Po hodině přemlouvání zámku krémem na ruce a horkou vodou jsme nakonec zavolali Hvězdopravce. Hvězdopravec se zvedl doma z kanape, kde plánoval strávit celá páteční večer, přijel, ale nenašel nás, a protože zapomněl telefon doma, byl nucen se vrátit domů, zavolat mi, že nás nenašel, a konečně tedy dorazit na místo, kde jsme moje učitelka a já statečně mrzly. Několik otočení páčidlem nakonec zámek roztrhlo na dva. Naštěstí se ukázalo, že pancéřové zámky jsou poměrně kšunty.

Den před tím, než napadl první sníh, jsem organizovala doma poslední večeři. Od dob, kdy jsem před cca dvěma lety pozvala první Čechy k sobě do mého kumbálu-garáže-skříně-bytu v rue du Valbonnais, překřetěné na rue des Toillettes, na raclette, a kde jsme s Vilémem, Honzou, Janou Seidlovou, Honzou Tykadlem a Helene poctivě večeřeli až do rána, jsem poměrně pravidelně organizovala nejrůznější české i francouzské večeře. A ta, co byla ve čtvrtek večer, byla nepochybně ta poslední. Proto jsem ji nazvala "Večeře česko-francouzského přátelství" a pozvala jsem úplně všechny Čechy a také jejich francouzské protějšky či kamarády, ačkoli bylo předem jasné, že se nevejdeme k žádnému upravenému stolu. Úkol byl navíc ztížen faktem, že pan Fiori a jeho dělníci ohlásili večer předem, že na celý den odpojí vodu. Moje vaření mělo tak nádech trochu polních metod.

Protože jsem dneska ale už všemi mastmi mazaný hostitel, vím, že menu musí korespondovat s názvem. Něco tedy muselo symbolizovat Čechy, a něco Francouze.

...tak tohle je guláš s bramborovým. Protože jsem neměla hrubou mouku, zkusila jsem knedlíky z hladké mouky + krupice v domnění, že se tak průměr zrnek mouky zprůměruje. Inu, zprůměroval. S průměrným výsledkem.

...a tohle je francouzský reprezenant. Tedy, alespoň to, co reprezentuje Francouze ve světě, protože nikdo z přítomným Francouzů nejedl žabí stehýnka častěji než několikrát v životě. A musím říct, že se po nich zrovna nezaprášilo.

Party nakonec proběhla docela hladce: nikdo nezůstal spát na kanapi, ani v koupelně na zemi, jak se to stalo při minulém večírku.

Ale co je hlavní, to je, že je tedy konečně sníh. Tenhle víkend otevřeli Sept Laux a příští víkend je plánované Chamrousse. S Hvězdopravcem ale nemáme Sept Laux moc rádi, a tak jsme zůstali věrní neotevřenému Chamrousse a pěkně si ho vyběhli vlastnonožně na skialpech. Jako obvykle se ukázalo, že první sníh nikdy nepřichází společně se slunečným počasím, a tak jsem nahoře trochu horko těžko odolávala větru, aby mě neodfoukl někam do Sept Laux. Koukněte, jak se nám piknikovalo nahoře:



Dolů jsme si to pěkně sjeli po úžasném prašánku, a šli jsme na "tartine" do hospůdky Le Corentin, což je naše chamrousská oblíbená, protože tam mají výborné tartines a zpívající rybu. Protože Chamrousse ještě nebylo otevřené, v hospůdce nikdo nebyl a mohli jsme si tedy připadat jako drsní domácí.

Naopak, v neděli jsme si konečně mohli zalyžovat se sluníčkem, nebýt sobotního večírku u Laurenta, který způsobil to, že jsme v neděli ráno vylezli z postele až kolem poledne. Jak jistě chápete, jinak to být nemohlo...však jsem také měla svoje kočičí boty...





































Museli jsme se tak nakonec spokojit jenom s malou procházkou ve sněhu pod Charmant Som. A bylo to přeci jenom skutečně šarmantní.A cesta domů byla jako obvykle pod hvězdným nebem, kde jsme se dívajíce na oblohu dohadovali, která planeta nám to svítí na cestu, a jako obvykle se vsadili, že ten z nás, který častěji samovolně upadne, bude platit příští kino. Vypadá to, že jsme na naše měsíční návraty ale už skutečně zvyklí. Nejen, že jsme ani jeden neupadl, dokonce jsme se ani nenamáhali hledat naše věrné kamarádky čelovky. A to je všechno. V Grenoblu se nám pomalu krátí čas, příští týden nás čekají schůzky se stěhováky a s realitní kanceláří a dnes večer jsme vyházeli cca polovinu Hvězdopravcova oblečení...

Třetí a vítězné překročení marseillské rovnoběžky

Než se vdáš, tak se ti to zahojí, říkala maminka, když jsem se jako malá vřískala nad svými pády a kotrmelci. Až naprší a uschne, říkaly děti ve škole. Ale každý den jednou přijde. Dokonce i ten, kdy Hvězdopravec odevzdá svůj doktorát. Stalo se tak v neděli 9.11., tedy spíš v pondělí 10.11. ve dvě hodiny ráno. Víkend jsem strávila čtením o hnědých trpaslících, ale v pondělí v noci jsme tak tedy mohli bouchnout šampaňské a ve středu se konečně vydat do Marseille na tu nejzaslouženější dovolenou v životě. Před tím jsme v Grenoblu hojně slavili, což Hvězdopravce přimělo opět k romantickému nočnímu otrhání okvětních lístků růží v záhonech cestou z hospody, které pak využil k různým originálním dekoracím.

V Marseille jsme bydleli v domečku maminky Marie (o bláznivé rodině Hvězdopravce jsem psala zde....a píšu o nich pod falešnými jmény), která po dvou letech na Mayottu a třech letech v Libanonu, bydlí nyní na Martiniku. Kromě prázdninových radovánek byla v plánu též rodinná oslava Hvězdopravcových třicetin a návštěvy příbuzných, což v Hvězdopravcově rodině znamená několik dní ježdění po současných a minulých partnerech jeho rodičů, jejich sester, bratrů a rodičů. V pátek v poledne jsme tak jedli u neuvěřitelně vitálních Hvězdopravcovo prarodičů, kterým je oběma kolem 84let a kteří nedají dopustit na místní růžové (v jižní Francii se červené nepije) a v pátek večer u tatínka Jeana a jeho milenky Marie. V neděli byla velká rodinná oslava, která spočívala v rodinném obědě, který trval od 12 do 18hodin. V pondělí jsme pak viděli Hvězdopravcovu tetu z matčiny strany, která je velmi vtipná, milá a inteligentní...jeptiška. A v úterý nás pak čekal večer u bývalé milenky tatínka Jeana Jeanne. Jak vidíte, návštěv bylo dost, ale nejvíc na mě zapůsobila nedělní rodinná oslava. Na rodinné oslavě byla celá širší rodina ze strany tatínka Jeana. Nechtěla jsem být indiskrétní a při obědě fotit, ale musím Vám říct, že kdybych byla Jean Paul Dubois a psala bych Život po francouzsku, tahle rodina by se mi líbila. Hvězdopravcovi prarodiče mají tři děti, kteří jsou všichni vdaní a ženatí, a na oslavě tak byli též někteří sourozenci manželů a manželek...a celkově tak pestrý průřez (nejen) francouzskou společností, jak by ho žádný americký režisér nezvládl nacpat do svého seriálu (znáte to, vždycky je tam žena, černoch atd.). Na oslavě byl tak Hvězdopravec, jehož maminka je napůl Alžířanka, a která ví dobře, co se vztahem jejích rodičů udělal její děd petenista, který alžírského manžela své dcery nemohl ani cítit. Na oslavě byl také guadalupský manžel sestry Hvězdopravcovy tety, jejich čokoládové děti a černý přítel jejich dcery. Byl tam také Hvězdopravcův synovec s Downovým syndromem. Byly tam dvě děti, které má Hvězdporavcova teta a strýc v pěstounské péči. A byla jsem tam já, zpoza železné opony se vyloupnuvší nový element. A byla tam bulharská manželka kamaráda tatínka Jeana. Byli tam staří a mladí, intelektuálové i zedníci, tlustí i tencí, malí i velcí a všochni jsme slavili a povídali celé odpoledne. Napadlo mě, že taková rodina je asi opravdu ta nejlepší výchova proti předsudkům, kterou si člověk může představit.

Ale nemyslete si, že jsme jen jedli a slavili. V Marseille jsou také Calanques, a protože bylo krásně, bylo v plánu v nich trochu viset na laně. Ve čtvrtek jsme viseli tak jen kousíček nad mořem a v sobotu jsme pak s tatínkem Jeanem a milenkou Marií vylezli na horu St. Victoire, což je hora, kterou s oblibou maloval Cézanne a která se tyčí kousek za Aix en Provence. Lezení to bylo veselé a ukázalo se, že čelovka, zakoupená rychle ve čtvrtek v Decathlonu, neb jsme tu naší nechali v Grenoblu, byla dobrá investice. Fotek je poměrně málo, protože jsem se obvykle snažila hlavně se držet a například při přezouvání do lezaček zavěšená dva metry nad mořskou hladinou jsme přemýšlela hlavně o tom, jak vylezu nahoru, pokud mi jedna nebo obě lezačky spadnou do vody, a nikoli na to, jak bych to celé zvěčnila do svého fotoaparátu.

Když jsme nelezli, procházeli jsme se u moře. Počasí nám skutečně přálo, a tak to byly skutečné prázdniny s obědy na předzahrádce, se snídaní na terase, se spáleným nosem...i když bez vysněného propláchnutí plavek. Skoro se mi chce říct...naštestí.

P.S. Na všechny fotky se můžete podívat tady.

Další poslední dny Hvězdopravcova doktorátu

Jak vidíte, Petrohradská ermitáž je tak trochu evergreen mého života. Tentokrát je ale snad její návštěva konečně poslední, mlha u polárního kruhu se rozpouští a slavnostní překročení sedmdesáté rovnoběžky bude opravdu slavnostní.

Hvězdopravec píše a stav prací je tak daleko, že požádal o pomoc na opravách i mě. Moje maminka sice řekla něco v tom smyslu, že to je přece úděl češtinářek, pořád opravovat nějaké diplomky, jenže to asi zapomněla, že jediné, co Hvězdopravec umí říct česky je "sluníčko", "pečínka", "vopičák" a "píčo, vole". Můžete zkusit uhodnout, které z těchto slov ho naučil Báňovský Chasník Vilém, když hráli squash. A protože pouze slovo "sluníčko" má cosi společného s jeho doktorátem, je jasné, že ostatní slova doktorátu musejí být v jiném jazyce, a to v angličtině nebo ve francouzštině. No ano, však říkám, krize je opravdu nejen na burze.

Včera jsem tedy přelouskala jeden článek a jednu kapitolu. Vzrušující. Konečně vím, čím se Hvězdopravec zabývá. Hledá ve vesmíru hnědé trpaslíky! Opravdu! Anglicky se to řekne brown dwarf a francouzsky naine brune. Inu, popřejme mu hodně štěstí při hledání. Mimochodem, jeho nová metoda hledání je snímkování. Jako, že se snaží toho trpaslíka vyfotit. Není nic lehčího:
Mimochodem, prostřednictvím tohoto blogu bych se ještě jednou chtěla omluvit Karlovi, Elišce a Jirkovi, které jsem velmi nezdvořile nepustila dál, když se na nás v neděli večer přišli podívat, a my jsme byli v plném hledání trpaslíků a jejich chyb.

Kromě oprav na doktorátu se u nás v domě rozběhla po francouzsku urgentní oprava prasklé stoupačky. Nebojte, nebyli jsme vytopeni! Stoupačka praskla už asi před rokem, a od té doby z ní pravidelně vytéká voda na chodbu v prvním patře. V průběhu minulého roku se na opravdu střídali různí šmudlové, kteří díru ve stoupačce vždy nějak zalepili, přičemž se tak únik vody občas na čas snížil, ale pak se zase zvýšil, když se díra opět protrhla a nahromaděná voda vytekla na schodiště. Jak vidíte, voda má skutečně paměť, a když se prostě rozhodne téct na schodišti, tak se dá jedině přistoupit k urgentní výměně celé stoupačky.

Urgentní výměna byla naplánována na úterý ráno. Od víkendu v domě visely dopisy od pana Fiori, který se svým italským původem vykřikoval téměř, že kdo nebude v úterý ráno doma, aby mohla být stoupačka opravena, bude zastřelen mafií. Hvězdopravec, po marseillsku velmi disciplinovaný, prohlásil, ať mu pan Fiori vleze na záda, a že on doma nebude. Já jsem se ale přimlouvala, abychom se ukázali kooperující, a skutečně doma v úterý ráno byli. Bohužel, zrovna v úterý ráno jsem měla kurz psaní CV na pracovním úřadě. Kurz, kam jsem nakonec šla, byl velmi zajímavý, protože jsem se mimo jiné dozvěděla, že na francouzském CV nefiguruje kolonka "cizí jazyky" (znáte vtip o tom, že osoba, která mluví třemi jazyky je trilingvní, osoba, jenž mluví dvěma, bilingvní, a osoba, která mluví jedním, je Francouz?). Dále jsme byli nuceni do našeho CV nacpat alespoň tři řádky "kompetencí", tj. toho, co umíme, a vedle sedící řidič kamionu pořád nemohl přijít na nic jiného, než "řídit".

Pan Fiori jistě ve svém CV mafiána může uvést do kompetencí "vylepování plakátů". Celé úterní ráno se nikdo v domě neukázal, ale hned odpoledne přibyly na chodbu nové plakáty, přímo vedle těch starých. Podle nových plakátů práce začnou ve středu následujícího týdne. Formulováno opět se slušností mafiána, ale tentokrát přeci jen se seznamem lidí, kterých se potencionální zastřelení týká. Respektive těch, kteří musejí být doma.

Můj život asi vypadá takto tak trochu nudně. Ale nebojte. Ještě pro vás mám krátké shrnutí večírku z Just Beer, který byl sice již před více než týdnem, ale k jehož popisu jsem se ještě nedostala. Tak tedy, úkol, ten zněl jasně. V pivní asociaci prezentovat česká piva a něco drobného k nim na zakousnutí. Ona drobná věc měl být bramborák vyrobený v mojí kuchyni. Během tří hodin jsme nakonec uplácali bramboráky z deseti kil brambor za pomoci mého robota Kenwood, Vratislavova vařiče a především neúnavné a štědré pomoci rukou Viléma, Virginie, obou Aniček, Kamily, Elišky, Vratislava, Laurenta, Nikolase, Karla a Jirky, kteří se všichni vešli ke mně do kuchyně a míchali, škrábali, smažili, co jim síly stačily. Balírna bramboráků, umístěná v koupelně, to všechno pěkně zabalila, a bylo možné vyrazit.

Český večírek v Just Beeru měl velký úspěch. Soudek Plzně byl bohužel vypit už po dvou hodinách a nezbylo tedy než pít Budvar či Primátor. Jirka se poučil, že není záhodno pít se Zelochem, protože ten se v žádném případě křestním jménem nejmenuje Míra.

Po skončení akce jsem neprozřetelně nabídla, že se zbytek večera může odehrát tam, kde celá ta sláva začala, tedy u mě doma. Chytře jsem si myslela, že si tím usnadním práci s úklidem po bramborákovém šílenství. Netušila jsem, že naopak bude koupelna-balírna proměněna Laurentem v noclehárnu, ani že Tomáš usne na kanapi hlavou dolů a Vratislav mu pomaluje nohy. Zkrátka jsem podcenila sílu českého piva. Pokud opravdu, ale opravdu, nemáte co dělat, podívejte se na videa.







Nakonec se ale moje strategie vyplatila: Vilém, Vratislav, Tomáš a Nicolas nakonec usnuli v obýváku, a tak mi ráno pomohli se snídaní, i s úklidem. Děkuji!