Sníh, žáby a kočičí boty

Původně jsme si mysleli, že letos nebudeme mít zimu. Cesta do Chile byla plánovaná a dokonce už i zakoupená na 1.11., tedy na dobu, kdy v Chile začíná jaro. Ale protože odjezd na samé jedničky nebyl a protože 1.11. Hvězdopravec nakonec seděl doma nad svým nedokončeným doktorátem, máme to štěstí, že jsme se probudili 27.11. ještě v Grenoblu a venku...ležela na Grenoble neobvyklá sněhová nadílka.

Mráz byl také možná tak trochu na vině mé páteční příhodě s kolem na kurzu španělštiny. Na španělštinu chodím poctivě každý pátek večer, tedy přesněji řečeno, jezdím na svém velocipédu. Na kurzu, kam mimochodem chodí jeden Ital, dvě Řekyně a dva Češi, takže jsme na něm zakázali mluvit francouzsky, obvykle přivazuju kolo ke kolům ostatních studentů, ale v pátečním mrazu jsem nakonec zvolila připoutání kola přímo k mříži, která školu zavírá. Když jsme odcházeli z kurzu, zjistila jsem, že kolo nejde otevřít, a naše učitelka zase, že tím pádem škola nejde zavřít. Můj pancéřový nedobytbý zámek si skutečně pro svojí smrt zablokováním nemohl vybrat lepší chvilku. Po hodině přemlouvání zámku krémem na ruce a horkou vodou jsme nakonec zavolali Hvězdopravce. Hvězdopravec se zvedl doma z kanape, kde plánoval strávit celá páteční večer, přijel, ale nenašel nás, a protože zapomněl telefon doma, byl nucen se vrátit domů, zavolat mi, že nás nenašel, a konečně tedy dorazit na místo, kde jsme moje učitelka a já statečně mrzly. Několik otočení páčidlem nakonec zámek roztrhlo na dva. Naštěstí se ukázalo, že pancéřové zámky jsou poměrně kšunty.

Den před tím, než napadl první sníh, jsem organizovala doma poslední večeři. Od dob, kdy jsem před cca dvěma lety pozvala první Čechy k sobě do mého kumbálu-garáže-skříně-bytu v rue du Valbonnais, překřetěné na rue des Toillettes, na raclette, a kde jsme s Vilémem, Honzou, Janou Seidlovou, Honzou Tykadlem a Helene poctivě večeřeli až do rána, jsem poměrně pravidelně organizovala nejrůznější české i francouzské večeře. A ta, co byla ve čtvrtek večer, byla nepochybně ta poslední. Proto jsem ji nazvala "Večeře česko-francouzského přátelství" a pozvala jsem úplně všechny Čechy a také jejich francouzské protějšky či kamarády, ačkoli bylo předem jasné, že se nevejdeme k žádnému upravenému stolu. Úkol byl navíc ztížen faktem, že pan Fiori a jeho dělníci ohlásili večer předem, že na celý den odpojí vodu. Moje vaření mělo tak nádech trochu polních metod.

Protože jsem dneska ale už všemi mastmi mazaný hostitel, vím, že menu musí korespondovat s názvem. Něco tedy muselo symbolizovat Čechy, a něco Francouze.

...tak tohle je guláš s bramborovým. Protože jsem neměla hrubou mouku, zkusila jsem knedlíky z hladké mouky + krupice v domnění, že se tak průměr zrnek mouky zprůměruje. Inu, zprůměroval. S průměrným výsledkem.

...a tohle je francouzský reprezenant. Tedy, alespoň to, co reprezentuje Francouze ve světě, protože nikdo z přítomným Francouzů nejedl žabí stehýnka častěji než několikrát v životě. A musím říct, že se po nich zrovna nezaprášilo.

Party nakonec proběhla docela hladce: nikdo nezůstal spát na kanapi, ani v koupelně na zemi, jak se to stalo při minulém večírku.

Ale co je hlavní, to je, že je tedy konečně sníh. Tenhle víkend otevřeli Sept Laux a příští víkend je plánované Chamrousse. S Hvězdopravcem ale nemáme Sept Laux moc rádi, a tak jsme zůstali věrní neotevřenému Chamrousse a pěkně si ho vyběhli vlastnonožně na skialpech. Jako obvykle se ukázalo, že první sníh nikdy nepřichází společně se slunečným počasím, a tak jsem nahoře trochu horko těžko odolávala větru, aby mě neodfoukl někam do Sept Laux. Koukněte, jak se nám piknikovalo nahoře:



Dolů jsme si to pěkně sjeli po úžasném prašánku, a šli jsme na "tartine" do hospůdky Le Corentin, což je naše chamrousská oblíbená, protože tam mají výborné tartines a zpívající rybu. Protože Chamrousse ještě nebylo otevřené, v hospůdce nikdo nebyl a mohli jsme si tedy připadat jako drsní domácí.

Naopak, v neděli jsme si konečně mohli zalyžovat se sluníčkem, nebýt sobotního večírku u Laurenta, který způsobil to, že jsme v neděli ráno vylezli z postele až kolem poledne. Jak jistě chápete, jinak to být nemohlo...však jsem také měla svoje kočičí boty...





































Museli jsme se tak nakonec spokojit jenom s malou procházkou ve sněhu pod Charmant Som. A bylo to přeci jenom skutečně šarmantní.A cesta domů byla jako obvykle pod hvězdným nebem, kde jsme se dívajíce na oblohu dohadovali, která planeta nám to svítí na cestu, a jako obvykle se vsadili, že ten z nás, který častěji samovolně upadne, bude platit příští kino. Vypadá to, že jsme na naše měsíční návraty ale už skutečně zvyklí. Nejen, že jsme ani jeden neupadl, dokonce jsme se ani nenamáhali hledat naše věrné kamarádky čelovky. A to je všechno. V Grenoblu se nám pomalu krátí čas, příští týden nás čekají schůzky se stěhováky a s realitní kanceláří a dnes večer jsme vyházeli cca polovinu Hvězdopravcova oblečení...