se vdáš, tak se ti to zahojí, říkala maminka, když jsem se jako malá vřískala nad svými pády a kotrmelci. Až naprší a uschne, říkaly děti ve škole. Ale každý den jednou přijde. Dokonce i ten, kdy Hvězdopravec odevzdá svůj doktorát. Stalo se tak v neděli 9.11., tedy spíš v pondělí 10.11. ve dvě hodiny ráno. Víkend jsem strávila čtením o hnědých trpaslících, ale v pondělí v noci jsme tak tedy mohli bouchnout šampaňské a ve středu se konečně vydat do Marseille na tu nejzaslouženější dovolenou v životě. Před tím jsme v Grenoblu hojně slavili, což Hvězdopravce přimělo opět k romantickému nočnímu otrhání okvětních lístků růží v záhonech cestou z hospody, které pak využil k různým originálním dekoracím.
V Marseille jsme bydleli v domečku maminky Marie (o bláznivé rodině Hvězdopravce jsem psala zde....a píšu o nich pod falešnými jmény), která po dvou letech na Mayottu a třech letech v Libanonu, bydlí nyní na Martiniku. Kromě prázdninových radovánek byla v plánu též rodinná oslava Hvězdopravcových třicetin a návštěvy příbuzných, což v Hvězdopravcově rodině znamená několik dní ježdění po současných a minulých partnerech jeho rodičů, jejich sester, bratrů a rodičů. V pátek v poledne jsme tak jedli u neuvěřitelně vitálních Hvězdopravcovo prarodičů, kterým je oběma kolem 84let a kteří nedají dopustit na místní růžové (v jižní Francii se červené nepije) a v pátek večer u tatínka Jeana a jeho milenky Marie. V neděli byla velká rodinná oslava, která spočívala v rodinném obědě, který trval od 12 do 18hodin. V pondělí jsme pak viděli Hvězdopravcovu tetu z matčiny strany, která je velmi vtipná, milá a inteligentní...jeptiška. A v úterý nás pak čekal večer u bývalé milenky tatínka Jeana Jeanne. Jak vidíte, návštěv bylo dost, ale nejvíc na mě zapůsobila nedělní rodinná oslava. Na rodinné oslavě byla celá širší rodina ze strany tatínka Jeana. Nechtěla jsem být indiskrétní a při obědě fotit, ale musím Vám říct, že kdybych byla Jean Paul Dubois a psala bych Život po francouzsku, tahle rodina by se mi líbila. Hvězdopravcovi prarodiče mají tři děti, kteří jsou všichni vdaní a ženatí, a na oslavě tak byli též někteří sourozenci manželů a manželek...a celkově tak pestrý průřez (nejen) francouzskou společností, jak by ho žádný americký režisér nezvládl nacpat do svého seriálu (znáte to, vždycky je tam žena, černoch atd.). Na oslavě byl tak Hvězdopravec, jehož maminka je napůl Alžířanka, a která ví dobře, co se vztahem jejích rodičů udělal její děd petenista, který alžírského manžela své dcery nemohl ani cítit. Na oslavě byl také guadalupský manžel sestry Hvězdopravcovy tety, jejich čokoládové děti a černý přítel jejich dcery. Byl tam také Hvězdopravcův synovec s Downovým syndromem. Byly tam dvě děti, které má Hvězdporavcova teta a strýc v pěstounské péči. A byla jsem tam já, zpoza železné opony se vyloupnuvší nový element. A byla tam bulharská manželka kamaráda tatínka Jeana. Byli tam staří a mladí, intelektuálové i zedníci, tlustí i tencí, malí i velcí a všochni jsme slavili a povídali celé odpoledne. Napadlo mě, že taková rodina je asi opravdu ta nejlepší výchova proti předsudkům, kterou si člověk může představit.
Ale nemyslete si, že jsme jen jedli a slavili. V Marseille jsou také Calanques, a protože bylo krásně, bylo v plánu v nich trochu viset na laně. Ve čtvrtek jsme viseli tak jen kousíček nad mořem a v sobotu jsme pak s tatínkem Jeanem a milenkou Marií vylezli na horu St. Victoire, což je hora, kterou s oblibou maloval Cézanne a která se tyčí kousek za Aix en Provence. Lezení to bylo veselé a ukázalo se, že čelovka, zakoupená rychle ve čtvrtek v Decathlonu, neb jsme tu naší nechali v Grenoblu, byla dobrá investice. Fotek je poměrně málo, protože jsem se obvykle snažila hlavně se držet a například při přezouvání do lezaček zavěšená dva metry nad mořskou hladinou jsme přemýšlela hlavně o tom, jak vylezu nahoru, pokud mi jedna nebo obě lezačky spadnou do vody, a nikoli na to, jak bych to celé zvěčnila do svého fotoaparátu.
Když jsme nelezli, procházeli jsme se u moře. Počasí nám skutečně přálo, a tak to byly skutečné prázdniny s obědy na předzahrádce, se snídaní na terase, se spáleným nosem...i když bez vysněného propláchnutí plavek. Skoro se mi chce říct...naštestí.
P.S. Na všechny fotky se můžete podívat tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat