Náš administrativní týden

Přípravy na odjezd do Chile ještě nevrcholí, spíš vesele začínají. Tento týden jsme měli v plánu realitní kancelář, schůzku s panem expertem-stěhovákem, jenž měl odhadnout objem věcí, které chceme stěhovat, a dále bylo v plánu neúnavné třídění krámů. Do toho stále pokračuje pana Fioriho vylepování plakátů a následné vrtání se v našich stoupačkách. Na jeho posledním výhružném oznámení místo podpisu stojí velmi neohrabaně tužkou napsané slovo "nutné".

Týden tak začal v pondělí kolem osmé ranní, kdy nás zvonek upozornil, že za dveřmi stojí některý ze zvaných či nezvaných šmudlů. Hvězdopravec, jehož domácí povinností je jednání s dělníky, vyskočil s postele, a než stihnul dojít ke dveřím, zarachotil klíč v zámku. Hvězdopravec vyděšeně vykvíkl: moment! a ukryl se v koupelně. Za tři vteřiny, za které se nasoukal do županu, byly dveře na chodbu dokořán a nikde nikdo. Hvězdopravec tedy dveře zase zavřel a šel si lehnout. Za půl hodiny již zcela bez varování opět zarachotil klíč v zámku a naše dvě spící maličkosti se tak ocitly tváří v tvář samotnému nezvanému panu Fiorimu, který pravil, že myslel, že v bytě nikdo není. Byla jsem poměrně ráda, že na konci svojí ranní intervence v našich stoupačkách nám vrátil klíče, které jsme minulý týden nechali u naší sousedky, jenž je dělníkům neprozřetelně darovala. Podle mého názoru neměla asi moc na výběr.

Během intervence pana Fioriho se opět ve skříni zřítila moje polička se šatstvem.

Odpoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stál pana Fioriho spolupracovník, u něhož jsme si již povšimli, že rozhodně zbytečně nemluví, či vlastně nemluví nikdy, pokud to není nezbytně nutné. Bez jediného slova mi s úsměvem předal svazek klíčů. Bez jediného slova jsem na něj nechápavě zírala. Pan Spolupracovník změnil úsměv na nechápavé zírání.

"Je, já jsem si spletl patro!", řekl nakonec, vzal mi klíče, a s úsměvem odkráčel.

Za půl hodiny zazvonil znovu zvonek. Za dveřmi byla naše sousedka. V ruce klíče, navlas podobné těm našim.

"Už vám vrátili klíče?", ptala se. Opět jsem nechápavě zírala. Kolik svazků klíčů proboha Hvězdopravec rozdal?

"Ano", řekla jsem.

Sousedka mě ujistila, že klíče, které má ona, jsou od jejích dveří a že nejspíš tedy každý klíč již našel svého majitele.

Po dni stráveném s panem Fiorim se večer přiloudal realitní agent pan Baggio, který měl všechno z Itala, až na blond vlasy, a všechno z realitního agenta, tedy kožený kabát a kufřík.

"Nebojte, začínám 31 rok svojí praxe", řekl: "Já se vyznám!" Po zběžné prohlídce bytu nám sdělil, že musíme vymalovat kuchyň, což znamená strhání třicet let starých kytičkovaných tapet. Už se nemůžu dočkat. Kromě toho musíme dodělat koupelnu, která je stále ve stavu přestavby. Inu, proč bychom to dělali, když jsme v bytě ještě bydleli. To je přece stejně zbytečné jako vyházet nenošené Hvězdopravcovo oblečení, které zabírá místo ve skříni, hned, a nikoli až při stěhování.

Druhý den jsem vstávali pozdě, protože po realitním agentu Baggiovi přišli David a Sylvestre, dva perspektivní vědci-astrofyzici, z nichž jeden možná poletí do kosmu, s novou stolní hrou Formule1 , a tak jsme až do půl druhé v noci zuřivě řadili, zrychlovali a brzdili v zatáčkách u lahve vína.

Když jsem dávala na stůl snídani, přišel pan Profesionální Stěhovák. Vzhledem k tomu, že evidentně nezačínal 31.rok svojí praxe, kožená bunda mu sahala pouze po pás, nikoli po kolena, jako služebně staršímu panu Baggiovi. Profesionálně se nás zeptal, co z věcí v obýváku budeme stěhovat. V jeho zorném poli byly bohužel ze stěhovaných věcí jen naše dvě žirafy. "Žirafy", říkám tedy. Pan Stěhovák tedy pochopil, že nejsme jako normální lidé, kteří stěhují stoly a židle, ale že stěhujeme kola, lyže a žirafy. Možná proto si s námi dal načas, aby nám vysvětlil, jak stěhování probíhá.

Odpoledne přišla Profesionální Stěhovatelka z druhé firmy, která je číslo jedna na evropském trhu. Chyběla jí tedy nezbytná kožená bunda, zato překypovala informacemi o tom, co čeho naše věci budou zabaleny, jaká povolení je na co potřeba a co se nesmí vozit. Vyjádřila pochybnost nad tím, zda se v našem výtahu smí stěhovat, nad tím, že si chceme s sebou vzít víno, nad tím, že nemáme ještě víza a dokonce i nad tím, že Hvězdopravec nejdřív nejede do Chile sám, aby tam připravil hnízdečko pro rodinku, jako to dělají normální lidé. Zavalena paragrafy jsem záviděla našim věcem, že budou zabaleny do speciálního papíru, který má stejné ochranné schopnosti jako devět kartonů, ježto jsem se v té změti cítila jako křehká sklenice na víno na dně kontejneru dva a půl metru vysokého, který je jinak plný knih. Což se vám ale s uvedenou firmou prý nikdy nestane, neb dávají pozor úplně na všechno.

Knih? Mimochodem, dozvěděla jsem se od paní Profesionální, že Chile si vyhrazuje právo zdanit všechny knihy dovážení na jeho území, a že tedy u svých otahaných kapesních vydání nemám říkat jejich skutečnou cenu (0,01 centu), jinak budu platit moc. Nad touto daní jsem trochu kroutila hlavou, ale paní Profesionální mi vysvětlila, že je to tím, že "Chile je nesmírně intelektuální země." Dovolila jsem se podivit se ještě trochu víc, než jsem se již divila nad daní.

"Opravdu. V Santiagu máte kavárny a vevnitř není nikdo jiný, než samí intelektuálové." Trochu jsem politovala Hvězdopravce, že si asi v Santiagu na kávu nezajde. Doufejme, že alespoň na fotbalové přenosy smějí i neintelektuálové.

Další profesionální názor jsme si museli vyžádat od firmy z Německa. Komunikace s nimi se omezila na několik ano/ne po telefonu. Odhad ceny stěhování dostaneme také.

V úterý večer jsme čekali, že nápor administrativy trochu poleví.

Ve středu ráno přišel pan Fiori uříznout jakousi trubku a pravil, že už ho vidíme naposledy. Obávám se, že možná začnu trpět baby blues, neb buzení panem Fiori kolem osmé ranní byl po čtnáct dní náš typický rituál.

Ve středu jsem se vydala do dalšího shánění papírů, a to především papíru, který potvrzuje, že se můžeme vystěhovat z Francie. Čtete dobře. Bez papíru není stěhování, ježto bychom tak mohli stěhovat jenom věci, ale ne sebe, a dělat tak daňové úniky. Proto nám na základě pracovní smlouvy na radnici vystaví papír, že se stěhujeme, a tento papír nám dá právo se stěhovat.

Na radnici mi nikdo nevěřil, že podobný papír existuje. A tak budou možná muset nakonec žirafy zůstat doma. Prosím, držte mi palce, ať to všechno zvládneme.