v číslech:Taneční mistr: 1
Zájemci: 70
Z toho dívek: 34
Věkový průměr: 20 (průměr je zkreslen tím, že jsem na kurzu byla já, Eliška, Zrinka, Jura, Vilém a Virginie, Anička, Laurent, Vratislav a jeden postarší Japonec, až na toho Japonce tedy v podstatě postarší bandička Čechů a skoro-Čechů mezi osmnáctiletými spratky)Počet lidí, kteří nerozuměli francouzsky: 15
Počet národností: 7 (zaregistrovala jsem kromě Čechů také Němce, Američany, Japonce a Kolumbijce. A Zrinka je Chorvatka. A heuréka, taky tančilo pár Francouzů)
Počet nohou, které bylo nutné posunovat správným směrem: 2 nohy na osobu
A věřte, že i dvě nohy, to je peklo. Jedna je pravá, druhá je levá, mají se pohybovat dopředu nebo dozadu a celého vás otočit doleva nebo doprava a o libovolný počet stupňů. Z toho vyplývá, že kombinací je nekonečně mnoho a najít tu správnou, to se nás pokoušel Vratislav ve svých naleštěných lakýrkách, které během kurzu byly stále méně naleštěné, naučit. 
Na začátek na nás vytáhl anglický waltz. Naučili jsme se jen dva kroky, ale při zkoušení v párech to začalo vypadat spíš jako v tramvaji, když je zrovna stávka dopravního podniku: v sále nebylo místo, lidé do sebe naráželi, zmateně hledajíc informace, jak kruci dál. Vratislav je ale dobrý učitel, a ani brvou nedal najevo, že celý ten Brownův pohyb ho ve skutečnosti dost zaskočil. Hodinu nám trpělivě vysvětloval, kam se máme točit, a nakonec diplomaticky navrhl, že bychom se mohli naučit ještě cha-chu.
Teoreticky další tanec, který bych měla znát z tanečních. Bohužel, s tanečními je to u mě trochu jako s řidičákem: chodila jsem tam, ale neumím nic. A protože není nad to z naší neschopnosti obvinit někoho jiného, domnívám se, že je to tím, že jsem v tanečních měla dvoumetrového, nepříliš talentovaného tanečníka, zatímco já sama mám jenom metr šedesát (a velký talent, samozřejmě). Osud se mi to nyní snažil vykompenzovat faktem, že můj tanečník na Vratislavově lekci měl o pět centimetrů méně než já a o deset kilo méně. Co si ale osud mohl nechat k dobru, byl fakt, že můj tanečník, jak se mi svěřil, měl až do půl osmé školu, a tak přiběhl pozdě a cestou rychle snědl jeden kebab, který ještě dožvykoval při tanci, a který velmi vydatně voněl z jeho úst. Také si pamatujete na taneční jako na punčocháče za každého počasí a rukavičky pro pány taktéž? Inu, něco na tom bude. Ale možná je to jen vzrůstem Francouzů. Můžu říct, že u dvoumetrového tanečníka nevadí, zda jedl před tanečními třeba syrečky, ale u někoho, kdo vám dýchá do výstřihu, je to opravdu peklo.
Cha-chu jsem zkoušela samostatně, a to mi šlo dobře, a pak s mnoha tanečníky nejrůznějších délek, šířek a výšek a nešlo mi to vůbec. 
Levá se pořád tvářila jako, že je pravá, a naopak (že by vliv české politické scény?). Přidala jsem dokonce několik šlapanců na Vratislavovy lakýrky. A tak jsem se raději koukala na ten křepčící dav, který postupně přestával vykazovat známky Brownova pohybu. Nakonec mě sedící vyzval k tanci jeden Japonec. Jeho první slova zněla: "Ty určitě nejsi začátečník, že?" Tak vidíte. Nakonec jsem se možná přeci jen něco naučila.
P.S. Vratislav se vrátil z kurzu až jako úplně poslední skoro v jednu v noci. A věřte nebo nevěřte, taky se mu při návratu domů pletla levá a pravá.P.P.S. A víte, co tou dobou dělal Hvězdopravec?
Pracoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat