Hvězdopravcovo hájení

S naším stěhováním se čas, který se ještě v říjnu ploužil, rozběhl a rozuháněl, rozpádil, rozsprintoval, rozsvištěl a nakonec rozletěl zcela nadzvukově. Můj dnešní blog tak vznikl v jedinou volnou chvilku, a to na "ateliéru", jak vznešeně místní pracák nazývá různé kurzy o tom, jak shánět práci. Kurz byl zaměřen na to, co chceme v životě dělat a kterak se tázat, abychom zjistili, co dané povolání obnáší v určitém podniku. Vedle dvě sedící uklízečky tak formovaly otázky, jimiž mohou zjistit, zda ten který podnik nepotřebuje uklidit, opodál sedící informatik se ani při čtení otázek nezbavil nervózního koktání, a já jsem měla hlavu plnou toho, jak za večer stihnu uvařit všechnu svíčkovou ze sedmi a půl kil masa, která pro mě v té době připravoval můj oblíbený řezník Laurent.

Protože nadešel čas, kdy Hvězdopravec bude obhajovat svůj doktorát. V klidném čase příprav na stěhování je tak čas vařit víc než Magdalena Dobromila Rettigová za celý svůj život. Generálka byla v pátek v Ženevě. Hvězdopravec jako obvykle v klidu připravoval prezentaci ještě pět minut před zahájením jeho pre-obhajoby. Při přednášce o tom, co během svého doktorátu dělal, jsem se připravovala vyskočit v posledním bodě "perspektivy", abych běžela připravit občerstvení pro komisi. Nakonec se mi ale Hvězdopravec zdál poměrně nervózní, a protože jsem ho nechtěla rozptylovat hlukem v sále, který bych způsobila odchodem, rozhodla jsem se zůstat až do konce. A dobře jsem udělala. Část "perspektivy" by mi byla nenechala dost času ani dojít ke dveřím, natož připravit občerstvení. Během třiceti sekund, které tato číst trvala, došlo všem, že Hvězdopravec nestihl prezentaci dodělat celou, ale naštěstí na komisi už čekalo šampaňské, Chateuneuf du Pape a moje vynikající koláče. Dokonce i dr. Mayor, objevitel první extrasolární planety a nejspíš budoucí nositel Nobelovy ceny, mi je pochválil. Ne tedy, že bych se chtěla vytahovat...

A vaření tedy pokračuje na obhajobu "na ostro" ve čtvrtek, kdy bude zlatým hřebem kromě Hvězdopravce též moje svíčková z uvedených sedmi a půl kil masa připravených řezníkem Laurentem. Sedm a půl kilo masa ho docela vyděsilo, ale též ho evidentně potěšila moje věrnost, se kterou k němu chodím. Při předání mých sedmi kusů předního hovězího, na něž prý nestačila jedna kráva, ale musely být dvě, řekl: "Dovolím si vám k tomu věnovat tento salám.", a kromě toho mi daroval fantastickou tašku, kterou vidíte zde na fotce. A to zcela nezjištně, neb moc dobře ví, že odjíždíme do ráje hovězího, jižní Ameriky. Těším se, kterak budu šik tašku nosit ke svým zbrusu novým šik šatům, které jsem si na obhajobu pořídila.

Ke svíčkové budou pravé knedlíky z hrubé mouky, kterou jsem získala díky vyslání SOS celé české komunitě. V pondělí večer jsme tak s Hvězdopravcem udělali tour po Grenoblu, kde mi moji báječní čeští kamarádi každý dal, co měl.

Kromě vaření nás sužují stále stejné administrativní trable umocněné faktem, že poté, co jsem podle instrukcí personálu Bouygues Telecom požádala o odpojení mého mobilního telefonu v půlce ledna, mi tento telefon byl odpojen tento víkend, a to i přes urgentní telefonát na help line, kde jsem byla ujištěna, že telefon nebude odpojen v prosinci, ale v lednu. Na druhou stranu jsem se tak zbavila pana Stěhováka, jehož telefon naopak funguje velmi dobře. Pan Stěhovák překonal nástrahy odhadu ceny v angličtině a zvládnul nakonec stes okolo toho, že si nebyl jist, zda odhadl dobře objem našich věcí a ptal se na to opět mě. V duchu babyblues po panu Fiorim nazývám nyní pana Stěhováka "náš malý". Náš malý volá dvakrát denně, aby se ujistil, že se opravdu chceme stěhovat s nimi a nabádá nás, abychom to řekli lidem v ESO, který budou vybírat stěhovací firmu. Hvězdopravec se obává, že je možná zamilovaný do našich žiraf. Každopádně ale lepší zamilovaný Stěhovák, než paní Profesionální s jejími skvělými obaly, o níž jsme už nikdy neslyšeli. Zřejmě někde hovoří s intelektuály v kavárně. Když se to pan Stěhovák dozvěděl, rozzářil se jako sluníčko.

Září také pan Baggio, který bude pronajímat náš byt. Dnešní večer, kdy se to dozvěděl, zahájil opět slovy: "Nebojte, já se vyznám." a nazval se dokonce "starým pěšákem" (vieux routard). Zřejmě netuší, že jsme stále ještě nevymalovali kuchyň.

Tak mi držte palce, ať všechno dobře dopadne. Zbývá upéct tisíce koláčů, vyzvednout dva sudy Plzně, obhájit...a pak už jen slavit a balit.

Kuchtíci, kominíci a Vratislavovy narozeniny

Administrativní problémy řádně pokračují. Podali jsme žádost na radnici o potvrzení, že se stěhujeme. Pan Stěhovák málem zkolaboval, když zjistil, že odhad ceny stěhování má být v angličtině, a nakonec to vyřešil tím, že se rozhodl zeptat se svého šéfa, co má dělat, když neumí anglicky. Naše věci tak možná nakonec skutečně odjedou 29.12. jak mají a žirafy stráví 35 dní na moři na cestě do Santiaga. Nájem bytu nakonec svěříme panu Baggiovi, co se vyzná, a Gunter, náš německý konzultant nám povolil 30kg věcí navíc do letadla, a tak nehrozí, že se v lednově horkém Santiagu budeme pařit v zimních kabátech a věcech na lyže, což bylo oblečení, které obsahovala dle rozvahy naše zavazadla cestující s námi, nikoli se žirafami. Pana Fioriho nahradil zatím pan Kominík, který se stavil jedno ráno se štětkou a bez pozvání. Představil se jako Kominík, což se francouzsky řekne už ani nevím jak, a protože onen pán nebyl černý s bílou čepičkou, jak bývali kominíci za mého dětství, kdy jsme se urychleně chytali za knoflík a kdy největší legrace byla, když si někdo samou snahou ten knoflík ukroutil, moje otázka zněla: "Promiňte, co je to kominík?" Pan kominík nebyl evidentně jazykový znalec. Jeho odpověď zněla doslovně takto: "To je ten, co kominíkuje." Pokud ale nevíte, co je to kominík, vysvětlit činnost tohoto člověka slovem kominíkovat, jak jistě chápete, cizinci moc nepomůže. "Já vám to ukážu.", řekl Kominík nakonec a vrhl se do kuchyně, kde se jal lézt na stůl a sundal z našeho kotle část komína, se zalíbením do něj mrknul a spokojeně zašveholil: "Jé, to je binec." Vzal štětku a strčil ji do komína. Bohužel se ale ukázalo, že náš stůl není dost vysoký. "Máte schůdky?", zeptal se Kominík. "Co jsou to schůdky?", řekla jsem já. Kominík místo mávnutí rukou ozkoušel pevnost našeho radiátoru a v mžiku stál jednou nohou na lednici a jednou nohou na radiátoru. V této pracovní pozici se cítil dostatečně jistě, aby se mohl pohodlně rozpovídat o tom, jaké problémy má stará paní z pátého patra s majitelem svého bytu a o tom, že v našem domě vymetá komíny jenom on, a každý rok, a že tedy v domě zná všechny a že já jsem nová, protože mě minulý rok neviděl, že v mém bytě bydlel nějaký kluk a odkud že je můj přízvuk, že on by řekl, že z České republiky, protože v létě bydlel v kempu s Čechy a že umí říct "na zdraví". Netuším, zda kominíci opravdu nosí štěstí, ale jisté je, že tenhle kominík vypadal jako nejšťastnější kominík na světě. Nakonec seskočil z lednice a vydal se zase o komín dál s přáním šťastného roku a na shledanou zase za rok před Vánoci.

Kromě zvládání nejrůznějších lidí, kteří takto procházejí našim bytem, jsem se já sama proměnila ve velkého Kuchtíka. Protože vařím ráda a jako každý kuchař jsem se svými pokroky stále mlsnější a mlsnější, nabídla jsem Hvězdopravci, že se postarám o jídlo na jeho doktorát. Pravda, pamatuju si ještě bolení v zádech po přípravě jídla na oslavu našeho PACSu, a to mě čekalo vaření jen pro cca 40lidí. Doktorát bude nejdříve v Ženevě, a to v pátek, a poté v Grenoblu, kde na obhajobu plynule naváže večírek u nás doma.

Malou generálkou na přípravu doktorandské tabule, která bude čítat svíčkovou s knedlíkem, ale také nejrůznější koláče na svačinu a dezerty a pomazánky a nevím co všechno, bylo pečení dortu na Vratislavovy narozeniny. Náš oblíbený eletrotechnik inženýr se totiž v úterý dožil 28let. Od pondělka začala tak horečná činnost s vybíráním dárku a sháněním dortu, který se ukázal v předvánočním zmatku nesehnatelný. A protože jsem Kuchtík, nabídla jsem se, že uplácám dort vlastnoručně sama dle receptu mojí maminky. Jedná se o dort, který jsme jako děti vždy měly zdobený lentilkami v náš narozeninový den a který jsem dělala v životě dvakrát: jednou pro bratra mého bývalého českého přítele Chemika a jednou pro Létajícího muže. První pokus dopadl neslavně díky Chemikově zkušenému názoru že na směsi másla, mouky a mléka nemá po zahřátí co zhoustnout, ježto neví, proč by teplo mělo nějaký vliv na molekuly oněch třech látek. "Co by ti na tom asi tak zhoustlo?", řekl Chemik a kaše na nastavení, která tedy nebyla kaší ale tekutinou po vmíchání do krému stále nevábně vytékala ven. Druhý pokus byl o něco slavnější, ale dort byl z nějakých neznámých důvodů nesmírně hustý. V ničem si nezadal s pálenou cihlou.

Proto bylo upečení obřího dortu pro Vratislava, který ten den jako vždy večer organizoval svůj taneční kurz, velkou výzvou. Znásobila jsem recept čtyřmi a dala se do práce. Jako obvykle nehoda stíhala nehodu a především jsem se poučila, že nechávat roztát máslo na topení je dobrý nápad pouze pokud topení není příliš horké, nebo pokud dáte máslo do talíře či jiné nádoby. Já jsem na topení položila čtyři kostky másla ve vší jejích alobalové kráse tak, jak jsem je přinesla z obchodu. Po půl hodině mě zurčení tekutiny upozornilo, že někde v kuchyni je problém. Většina problému byla v té chvíli již na zemi. Ale někdy má člověk štěstí v neštěstí. Kuchyň stejně musíme dle slov pana Baggia vymalovat.

Nakonec se mi ale podařilo zakamuflovat jak jeden rozdrobený nevyklopený piškot, tak připálené kousky v kašičce na nastavení, kterou jsem tentokrát zahřála, ježto ač z pohledu chemiků na směsi mouky, mléka a másla nemá co zhoustnout, Kuchtík ví, že směs ve skutečnosti zhoustne. Po třech hodinách míchání, tření a pečení, po rozklepnutí dvaceti vajec, spotřebování kila cukru a kila másla, leželo na stole tohle:
Kromě pečení v té době probíhalo horlivé vybírání dárku. Našim tipem byl pípák ARVA, který umožňuje najít člověka zasypaného lavinou, či umožňuje hledat zasypané kamarády vybavené stejným přístrojem. Tato věc, která se v Čechách může zdát jako holá pitomost, je v Grenoblu běžný šperk, kterým se zdobí nejeden lyžař. Laurent sice namítnul, že jediná ARVA vhodná pro Vratislava je ta, která sama hledá či vyhrabává oběti, zatímco se její majitel pokouší přivolat pomoc svým radioamatérským přístrojem "rozhodovátko" za konzumace svých zasob Pilsner Urquellu, ale nakonec jsme se ujednotili, že pípák spolu s lopatou a sondou bude pěkný dárek.

A tak se také stalo. Nakonec to všechno klaplo díky detailní organizaci Karla, který svolal všechny na taneční kurz, který se tak proměnil v kurz degustace dortu. A katastrofický dort se kupodivu pochlapil, a byl dokonce velmi dobrý. Jako od maminky.

A nakonec se přeci jen tančilo až do půlnoci.



Hvězdopravec a já jsme dorazili až kolem půl dvanácté v noci, protože jsme byli před tím na večeři u kamarádů. Na Rabot jsme se vyšplhali autem za hustého sněžení. Vratislovovi se tak jeho ARVA určitě brzy šikne...

Náš administrativní týden

Přípravy na odjezd do Chile ještě nevrcholí, spíš vesele začínají. Tento týden jsme měli v plánu realitní kancelář, schůzku s panem expertem-stěhovákem, jenž měl odhadnout objem věcí, které chceme stěhovat, a dále bylo v plánu neúnavné třídění krámů. Do toho stále pokračuje pana Fioriho vylepování plakátů a následné vrtání se v našich stoupačkách. Na jeho posledním výhružném oznámení místo podpisu stojí velmi neohrabaně tužkou napsané slovo "nutné".

Týden tak začal v pondělí kolem osmé ranní, kdy nás zvonek upozornil, že za dveřmi stojí některý ze zvaných či nezvaných šmudlů. Hvězdopravec, jehož domácí povinností je jednání s dělníky, vyskočil s postele, a než stihnul dojít ke dveřím, zarachotil klíč v zámku. Hvězdopravec vyděšeně vykvíkl: moment! a ukryl se v koupelně. Za tři vteřiny, za které se nasoukal do županu, byly dveře na chodbu dokořán a nikde nikdo. Hvězdopravec tedy dveře zase zavřel a šel si lehnout. Za půl hodiny již zcela bez varování opět zarachotil klíč v zámku a naše dvě spící maličkosti se tak ocitly tváří v tvář samotnému nezvanému panu Fiorimu, který pravil, že myslel, že v bytě nikdo není. Byla jsem poměrně ráda, že na konci svojí ranní intervence v našich stoupačkách nám vrátil klíče, které jsme minulý týden nechali u naší sousedky, jenž je dělníkům neprozřetelně darovala. Podle mého názoru neměla asi moc na výběr.

Během intervence pana Fioriho se opět ve skříni zřítila moje polička se šatstvem.

Odpoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stál pana Fioriho spolupracovník, u něhož jsme si již povšimli, že rozhodně zbytečně nemluví, či vlastně nemluví nikdy, pokud to není nezbytně nutné. Bez jediného slova mi s úsměvem předal svazek klíčů. Bez jediného slova jsem na něj nechápavě zírala. Pan Spolupracovník změnil úsměv na nechápavé zírání.

"Je, já jsem si spletl patro!", řekl nakonec, vzal mi klíče, a s úsměvem odkráčel.

Za půl hodiny zazvonil znovu zvonek. Za dveřmi byla naše sousedka. V ruce klíče, navlas podobné těm našim.

"Už vám vrátili klíče?", ptala se. Opět jsem nechápavě zírala. Kolik svazků klíčů proboha Hvězdopravec rozdal?

"Ano", řekla jsem.

Sousedka mě ujistila, že klíče, které má ona, jsou od jejích dveří a že nejspíš tedy každý klíč již našel svého majitele.

Po dni stráveném s panem Fiorim se večer přiloudal realitní agent pan Baggio, který měl všechno z Itala, až na blond vlasy, a všechno z realitního agenta, tedy kožený kabát a kufřík.

"Nebojte, začínám 31 rok svojí praxe", řekl: "Já se vyznám!" Po zběžné prohlídce bytu nám sdělil, že musíme vymalovat kuchyň, což znamená strhání třicet let starých kytičkovaných tapet. Už se nemůžu dočkat. Kromě toho musíme dodělat koupelnu, která je stále ve stavu přestavby. Inu, proč bychom to dělali, když jsme v bytě ještě bydleli. To je přece stejně zbytečné jako vyházet nenošené Hvězdopravcovo oblečení, které zabírá místo ve skříni, hned, a nikoli až při stěhování.

Druhý den jsem vstávali pozdě, protože po realitním agentu Baggiovi přišli David a Sylvestre, dva perspektivní vědci-astrofyzici, z nichž jeden možná poletí do kosmu, s novou stolní hrou Formule1 , a tak jsme až do půl druhé v noci zuřivě řadili, zrychlovali a brzdili v zatáčkách u lahve vína.

Když jsem dávala na stůl snídani, přišel pan Profesionální Stěhovák. Vzhledem k tomu, že evidentně nezačínal 31.rok svojí praxe, kožená bunda mu sahala pouze po pás, nikoli po kolena, jako služebně staršímu panu Baggiovi. Profesionálně se nás zeptal, co z věcí v obýváku budeme stěhovat. V jeho zorném poli byly bohužel ze stěhovaných věcí jen naše dvě žirafy. "Žirafy", říkám tedy. Pan Stěhovák tedy pochopil, že nejsme jako normální lidé, kteří stěhují stoly a židle, ale že stěhujeme kola, lyže a žirafy. Možná proto si s námi dal načas, aby nám vysvětlil, jak stěhování probíhá.

Odpoledne přišla Profesionální Stěhovatelka z druhé firmy, která je číslo jedna na evropském trhu. Chyběla jí tedy nezbytná kožená bunda, zato překypovala informacemi o tom, co čeho naše věci budou zabaleny, jaká povolení je na co potřeba a co se nesmí vozit. Vyjádřila pochybnost nad tím, zda se v našem výtahu smí stěhovat, nad tím, že si chceme s sebou vzít víno, nad tím, že nemáme ještě víza a dokonce i nad tím, že Hvězdopravec nejdřív nejede do Chile sám, aby tam připravil hnízdečko pro rodinku, jako to dělají normální lidé. Zavalena paragrafy jsem záviděla našim věcem, že budou zabaleny do speciálního papíru, který má stejné ochranné schopnosti jako devět kartonů, ježto jsem se v té změti cítila jako křehká sklenice na víno na dně kontejneru dva a půl metru vysokého, který je jinak plný knih. Což se vám ale s uvedenou firmou prý nikdy nestane, neb dávají pozor úplně na všechno.

Knih? Mimochodem, dozvěděla jsem se od paní Profesionální, že Chile si vyhrazuje právo zdanit všechny knihy dovážení na jeho území, a že tedy u svých otahaných kapesních vydání nemám říkat jejich skutečnou cenu (0,01 centu), jinak budu platit moc. Nad touto daní jsem trochu kroutila hlavou, ale paní Profesionální mi vysvětlila, že je to tím, že "Chile je nesmírně intelektuální země." Dovolila jsem se podivit se ještě trochu víc, než jsem se již divila nad daní.

"Opravdu. V Santiagu máte kavárny a vevnitř není nikdo jiný, než samí intelektuálové." Trochu jsem politovala Hvězdopravce, že si asi v Santiagu na kávu nezajde. Doufejme, že alespoň na fotbalové přenosy smějí i neintelektuálové.

Další profesionální názor jsme si museli vyžádat od firmy z Německa. Komunikace s nimi se omezila na několik ano/ne po telefonu. Odhad ceny stěhování dostaneme také.

V úterý večer jsme čekali, že nápor administrativy trochu poleví.

Ve středu ráno přišel pan Fiori uříznout jakousi trubku a pravil, že už ho vidíme naposledy. Obávám se, že možná začnu trpět baby blues, neb buzení panem Fiori kolem osmé ranní byl po čtnáct dní náš typický rituál.

Ve středu jsem se vydala do dalšího shánění papírů, a to především papíru, který potvrzuje, že se můžeme vystěhovat z Francie. Čtete dobře. Bez papíru není stěhování, ježto bychom tak mohli stěhovat jenom věci, ale ne sebe, a dělat tak daňové úniky. Proto nám na základě pracovní smlouvy na radnici vystaví papír, že se stěhujeme, a tento papír nám dá právo se stěhovat.

Na radnici mi nikdo nevěřil, že podobný papír existuje. A tak budou možná muset nakonec žirafy zůstat doma. Prosím, držte mi palce, ať to všechno zvládneme.