Sedm jezer a jeden trpaslík

Tenhle víkend byl opět poměrně naplněný činností. Především v pátek byla party, kde se s námi rozloučil po třech letech zasloužilý Grenoblan Vojta. Party byla u Vratislava doma, dalo se tedy očekávat, že bude vydařená, že Vratislav jistě vyzve někoho k tanci a že chudák krokodýl, co vypadl z regálu a dostal se tak k Vratislavovi domů, konečně pozná, zač je toho loket, když je někdo plyšová hračka.

Pokud máte nervy se podívat opět na jedno video, kde není nic vidět, ale které slouží jako důkaz toho, že Vratislav skutečně opět někoho k tanci vyzval, i když to byla bohužel kameramanka, tak do toho...




To ale vůbec není všechno. Jak říká moje maminka: chlastat, to není umění. Ale vstát ráno a ujet 40km na kole, to je umění.

A tak musím říct, že jsme fakt umělci. V sobotu v devět ráno jsme se sešli na zastávce Ile Verte, nasedli jsme ještě celí zelení do auta a jeli jsme na sraz s dalšími nazelenalými kamarády na parkoviště ke Carrefouru...to je toho, že... a následně do Sept Laux, kde nás čekalo sedm jezer. Bohužel 1100 výškových metrů nad parkovištěm.

A tak jsme vyšli. Jedním z členů výpravy byla také Kamila, nová lektorka češtiny, která zdědila nyní moje studenty. Vzhledem k tomu, že má v prváku 39 lidí a že se z toho ještě nezbláznila, usoudila jsem, že je psychicky dost odolná i na nějaký ten výlet do hor. Do batohu jsem pro ni vzala jeden windstopper navíc a čelovku. Protože známe ty výlety z Grenoblu...Ujistila jsem ji ale, že nehrozí žádné velké nebezpečí, protože je s námi jako vůdce Igor, který je horský průvodce. Kamila se tvářila nevěřícně. Možná měla nějaké zkušenosti či zprávy z Ruska z Kavkazu, kde je dostatečnou kvalifikací na průvodce schopnost zvládnout ráno svoji kocovinu či případně opilost tak, aby se průvodce dostavil na místo srazu s klienty. Ve Francii ale průvodci procházejí tříletým vzděláním, do kterého jsou přijati teprve po třídenním konkurzu, který obsahuje mimo jiné zdolání 1500 výškových metrů tam i zpět s desetikilovým batohem na zádech za 6 hodin, a tato zkouška je pak následována během do kopce, aby uchazeč prokázal, že mu ještě zbyly nějaké síly. S Igorem - francouzským průvodcem - tedy netřeba se bát. I když, matně si vzpomínám na jednoho průvodce, kterého jsme potkali letos v zimně na ledovci ve Valée Blanche, a který nám při slaňování z jednoho průsmyku začal vyprávět svoje historky, z nichž mi obzvlášť utkvěla v paměti tato: "Jsem slaňoval dva klienty, no, spadnul šutr, přeseknul mi lano, tak oba sletěli někam do prázdnoty, tak jsem tam zůstal sám jako debil." Když jsme nakonec všichni slanili a stáli na pevné zemi, průvodce uzavřel slovy: "No co, už dvakrát mě zavalila lavina, člověk s tím musí počítat, že tam jednou zůstane. Tak se mějte pěkně!" a odfrčel do údolí. Tak nevím, co si vlastně o průvodcích myslet.

Ale v sobotu nás čekalo jen 1100 metrů v přátelských horách bez ledovce. Kamila dole mrkla na rozcestník a spokojeně prohlásila, že jezero je jenom pět kilometrů a že to by snad mohla ujít. Jako psycholog jsem se rozhodla, že zřejmě nemá smysl jí upozorňovat, že vedle údaje pět kilometrů byl též údaj 3hodiny 30.

Po hodině výstupu dostala Igorova přítelkyně hypoglykemický šok, a Igor tedy usoudil, že bude nejlepší, když oni dva výpravu vzdají. Vůdcem skupiny jmenoval Vratislava, který se úkolu zhostil velmi profesionálně. Konkurz na průvodce by mu jistě neuniknul, protože nevím sice, zda by byl schopen po výletě ještě něco uběhnout, jisté ale je, že kapacita Vratislavových plic musí být neuvěřitelná, protože celých 1100 výškových metrů jako obvykle nepřetržitě mluvil, při zastávkách na pití se odvážně prodíral keři za cílem utrhnout několik malin a elán ho neopustil ani v ledové vodě jezera, kde si dobrovolně koupal za stálého mluvení nohy zatímco celá výprava umdlele pospávala na sluníčku. Jediné, co by Vratislavovu kandidaturu na průvodce mohlo zhatit, je fakt, že na rozcetí odhadoval směr pomocí přístroje "na pravdu", který nosí na klíčích. Přístroj obsahuje dvě kontrolky: zelenou a červenou, a jedno tlačítko. Fungování je jednoduché: stačí pronést otázku a zmáčknout tlačítko. Pokud se rozsvítí červená, odpověď je, že ne. Zelené světlo znamená naopak pozitivní odpověď. Je třeba říct, že fakt, že jsme se cestou na jezera neztratili, bude dán také faktem, že k němu vede jedna jediná cesta.

Po dvou a půl hodině výstupu Kamila ucedila přes zuby: "Tohle je nejhorších pět kilometrů mýho života!". Ale je vidět, že má pro povolání učitele všechnu potřebnou kvalifikaci, protože s námi nakonec vylezla až k jezerům. Ujít hned první výlet 1100 výškových metrů, to svědčí o vytrvalosti takových rozměrů, že zvládnout třídu 39 prváků bude proti tomu (možná tedy takovy trochu pětikilometrová) procházka růžovým sadem.

Ale zvládli jsme to. I když ne všech sedm jezer, ale alespoň tři. A byla to nádhera.

A teď se možná ptáte, proč sedm jezer a jeden trpaslík...tak koukejte:


Šťastnou cestu, Vojto!

A možná se také ptáte, co dělal Hvězdopravec. Pracoval. Jako vždycky...

Jenom a jedině...PIVO!

Nebojte, nestal se ze mě alkoholik. Naopak, dneska Vám povím o jedné dobrovolnické asociaci. Jedné asociaci, kde se dobrovolně scházíme každý čtvrteční večer.

Jenom a jedině pivo, nebo pouze pivo, jak chcete, anglicky Just Beer.

Ach, říkáte si asi, zda vidím též bílé myšky a přežvykujete diagnózu delirium tremens.

Cha chá! Koukněte na fotku. Připadáte si jako si připadali kolegové psychiatři, když se z jejich pacienta schizofrenika, který nám vykládal cosi o tom, kterak je schopen se napojit na elektromagnetické vlnění a trávit odpoledne s Bushem, vyklubal obyčejný radioamatér? Nevadí. Pojďte dál.

Just Beer je asociace, která se zabývá degustací piva a nabízí každý čtvrtek degustaci zájemcům, členům asociace. Pokud jste členem asociace na celý rok, můžete si také uvařit vlastní pivo, jehož polovina vám zůstane a druhá polovina bude prodána v asociaci na uhrazení nákladů. Kromě těchto dvou bohulibých činností běží v asociaci ještě jeden zajímavý projekt. Šéf asociace si vytyčil pěkný cíl ochutnat 5000 různých piv (momentálně je už v druhé polovině poslední tisícovky), což nazval Projet Amertume, projekt Hořkost. Zde se můžete podívat na seznam piv, která dosud ochutnal a některá z nich jistě i vypil. Tabulka je pečlivá a dokazuje, že členové Just Beeru mají hloubavého vědeckého ducha. Vy sami, pokud do Just Beeru zavítáte, budete mít každý čtvrtek možnost ochutnat jiné pivo, dle tématu večera. Včera byl například večer na počest Oktober Festu. Just Beer nemohl členy asociace pochopitelně ochudit ani o česká piva. Jejich degustace se konala předloni na podzim a je plánována znovu na 30. října 2008. V závislosti na tématu večera, v Just Beeru můžete ochutnat jak piva světová, tak piva lokálních pivovarů. To je obzváště chválihodné, protože jak víte, je nutné myslet globálně, ale jednat lokálně. Jako protřelý člen asociace tedy globálně víte, že pivo je dobré, ale že to lokální pít nebudete, protože zvláště grenobelský Mandrin je pěkná sračka.

Dalším dobrým nápadem asociace Just Beer je kromě piva nabízet také produkty, které jsou k pivu tradičně v příslušném koutě světa konzumovány. K českému pivu tak asociace nabízela hochy vlastnoručně stvořené bramboráky, okořeněné bohužel oreganem místo majoránky (což se 30.10. už rozhodně nestane). K nezapomenutelným přílohám patří myslím především sušené ryby, které se prodávaly při degustaci piv ze zemí bývalého sovětského svazu. Nezapomenutelná je tato ryba i pro Hvězdopravce, který na večírku nebyl, ježto zrovna psal doktorát, ale jeho hodná přítelkyně (já) mu donesla jednu rybku láskyplně až do postele. Ryba je nezapomenutelná tak i pro naše povlečení.

Jak je taková asociace ve vinařské Francii nezvyklá, pochopíte hned, jak vstoupíte. V Just Beeru se nekouří, takže vás okamžitě ovane pach nemytých nohou. Za barem stojí chlápek, který má roztomilé pivní bříško. Kolem posedávají hosté na židlích, křeslech a přenoskách piva. Záchody jsou ven na chodbu, rovně a hned za popelnicemi doleva. A kolem 23 hodiny je plno. Až na ten kouř má Just Beer nezaměnitelnou atmosféru pajzlíků na strahovských kolejích pražského Silicon Hillu.

A na záchodě nejsou kupodivu sprosté nápisy a malbičky, ale uvědomělé politické výlevy, což je ostatně vlastnost většiny francouzských univerzitních záchodů, jak jsem si uvědomila už v Toulouse, kde jste se, ve zvlášť odporných kadibudkách instalovaných přímo uprostřed kampusu, balancujíce nad tureckým záchodem snažíce se nenamočit váš zimní kabát do šťávy okolo záchoda, mohli pokochat celými diskuzemi (!) o politice psané po zdech . Just Beer není univerzita, ale degustátoři piva jsou tak trochu alternativní existence. "Radnice vyhazuje squatery, vyhoďme radnici!" "Jestliže jsou peníze králem, usekněme mu hlavu"...v Just Beeru na voliče Sarkozyho asi nenarazíte.

O klientech Just Beeru si můžete myslet, co chcete, ale dá se říct, že klientela je velmi věrná (konec konců, připomínám, že se jedná o ASOCIACI, a místo klientely je tedy vlastně náležité mluvit o ČLENECH ASOCIACE) a že se vlastně tak trochu scházíme se stejnými lidmi ve čtvrtek na pivo. Pivo a jedině pivo. Just Beer.P.S. Tento příspěvek je poděkováním Heleně a Honzovi, kteří pro nás tuto asociaci před dvěma lety objevili. Doufám, že se Honza nezlobí, že jsem použila jeho fotky: chtěla jsem včera udělat vlastní, ale zapomněla jsem foťák. Takže ty, co Vám nabízím, jsou staré, jak poznají odborníci dle faktu, že na téhle fotce nemá Honza ještě žádný piercing v obličeji a na krku ještě nemá vytetovaného ufona hrajícího na gramofon...

Můj francouzský sociální víkend

Mám za sebou šest let učitelské praxe, a jeden z následků šesti let ve školních škamnách je, že z party a setkáními s přáteli posedlé extrovertky se stal nabručený autista, jehož představa o příjemně stráveném víkendu by se dala vystihnout slovy mého kamaráda (rovněž učitele): "Nejlepší víkend je ten, kdy nevylezu z pyžama." Přestože od prázdnin neučím, moje touha trávit celé dny ve společnosti lidí, se vrací jen velmi pomalu. Představovala jsem si tedy, že nevylezu z pyžama a můj jediný úkol bude spočívat v tom, že budu honit Hvězdopravce do práce, a když už jsem v té podpoře doktorandů, také po Skypu poslouchat Vratislavovy nářky a bludné myšlenky vyvolané dalším nekonečným doktorátem.

Ale to jsem si jen myslela. Víkend byl francouzský a sociální. Po pátečním odpoledni, které bylo velmi francouzské, protože jsem byla na obhajobě doktorátu....ne, nebojte, ne Hvězdopravce, na to vás upozorním dlouho předem....na obhajobě doktorátu bývalého přítele své kamarádky Igy, který je už ale zase její současný přítel, ale jeho rodiče, kteří na obhajobě byli, to neví. Na obhajobě byla také bývalá přítelkyně mého bývalého přítele Elodie, a tak jsem tam alespoň někoho znala, což bylo příjemné. Pak jsme se vrátily s mojí kamarádkou Igou do Grenoblu a chvíli jsme hledaly Hvězdopravce, který unikl mému sledování, a od počítače si odskočil někam na pivo. V první hospodě jsme ale místo Hvězdopravce narazily na Igina bývalého přítele Stefana, o němž jeho kamarádi ještě nevědí, že je bývalý. Radostně nás tedy uvítali a udělali nám s neuvěřitelnou rychlostí místo u stolu....místo, které se nedalo odmítnout.

V sobotu ráno zavolal Hvězdopravcův otec Jean, že je na Coup d Icare, což je letecký den blízko Grenoblu. Lítají na něm paragledisti, deltaplány, rogala a vůbec všechno, co peří má. Pravidelný účastník (já) letos nejel, protože má doma onu nevděčnou práci roztleskávačky při psaní doktorátu, ale jinak určitě najdete na mých stránkách nějaké fotky. Hvězdopravcův otec Jean je nadšený letec a stejně tak jeho nová přítelkyně Marie. Hvězdopravcův otec Jean tedy zavolal, že je na Coup d Icare, a že se u nás zastaví někdy v neděli. A pak, jako obvykle, vypnul mobil, který nosí zásadně vypnutý, protože vlny z mobilu, jak známo, škodí zdraví.

Hvězdopravcova otce Jeana jsem viděla jednou. Bylo to v létě v Horní Provence. Ze svého čerstvě zapnutého mobilu zavolal, že je kdesi poblíž, a že by se zastavil. Nic nepomohlo Hvězdopravcovo upozornění, že za chvíli přijíždí také maminka Marie, bývalá to žena Hvězdopravcova tatínka Jeana, se svým přítelem a párem kamarádů. Hvězdopravcův tatínek Jean přijel i se svojí novou přítelkyní Marie, a já jsem měla tak čest ho poznat, a Hvězdopravec měl zase čest poznat jeho novou přítelkyni. Pak jsme šli na večeři, kde celou dobu, jako obvykle, mluvila jenom maminka Marie, přítelkyně Marie chodila kouřit jednu za druhou (doufám, že si nezapomněla vypnout mobil, jehož vlny tak škodí zdraví) a trucovala, a my jsme se během kuřáckých seancí přítelkyně Marie starali o budoucnost jejího pudlíka, spokojeně vrnícího pod stolem, o němž se Hvězdopravcův tatínek Jean vyjádřil takto: "Jediný důvod, proč jsem ho ještě nezabil, je, že se ho okamžitě zbavíme u nějakých příbuzných." Zřejmě od doby, kdy Hvězdopravcův tatínek Jean už nebydlí v kempu, kam se odstěhoval poté, co ho vyhodila jeho bývalá přítelkyně Jeanne, Jean nemá pro pudlíka vhodný výběh.

V neděli ráno jsem se vydala na trh. Potřebovala jsem nakoupit něco, z čeho by šla vykouzlit večeře pro neznámý počet osob (pokud by Hvězdopravcův tatínek Jean přišel zrovna v době večeře a pokud by s ním třeba byla i přítelkyně Marie a třeba ještě někdo), která by se zároveň nezkazila hned druhý den v případě, že by na večeři nepřišel nikdo.

Odpoledne jsem strávila na Skypu s Beatrice, která je již v Makedonii, kde objevuje rozličnost zboží prodávaného na místním trhu. Pak přišli Jura a Eliška, spořádaní čeští manželé a moji kamarádi, kteří se vrátili z výpravy na ledovec a zastavili se na čaj, čímž i autistovi mého kalibru udělali opravdu radost. Eliška mi mimo jiné nabídla, zda nemůžu vedle doktorandů Vratislava a Hvězdopravce vzít pod svá trpělivá ochranná křídla také Juru a pomoci mu s nějakým tím motivačním dopisem, což ráda udělám, ale doufám, že mi pomalu francouzský stát udělí licenci na otevření ústavu pro zmožené doktorandy.

Bylo půl osmé večer, čas zavolat mamince Jarce, která v mých rodných Rokycanech již od nepaměti žije stále s tatínkem Františkem. Vyprávěla jsem jí, kterak na rozdíl od naší rodiny, kde je třeba doslova zabookovat termín návštěvy cca rok předem s přesným datem příjezdu, odjezdu a s přesným počtem, pohlavím, velikostí, šířkou, délkou a jmény osob, které se budou návštěvy účastnit, možná dorazí Hvězdopravcův tatínek Jean, protože byla stále ještě trochu neděle, že možná dorazí s někým, možná dokonce s pudlíkem, možná na večeři a možná kdo ví co dál. Jakmile jsem položila sluchátko, zazvonil telefon znovu. Hvězdopravcův tatínek Jean zapomněl kód vchodových dveří. Podle toho jsme poznali, že nejspíš stojí dole před domem. Za minutu jsme se mohli přesvědčit, že tomu tak skutečně je, že je s přítelkyní Marie a že pudlíka už naštěstí někde udali. Bleskurychle jsem vytvořila těstovinový salát s parmezánem, který Hvězdopravcův tatínek Jean nejedl, protože v něm byl sýr, a on sýr nejí, ale naštěstí jedl sýrovou pizzu, kterou přinesli.

Když odešlil konečně jsem se navlékla do pyžama. Které příští víkend už rozhodně nesundám.

P.S. Podotýkám, že můj současný stav se jmenuje nezaměstnanost
P.P.S. Jména některých protagonistů jsou změněná, ale zároveň tak, aby podobná či stejná jména zůstala podobná či stejná.
P.P.P.S. Jinak jsem si nevymyslela ani ň.

120 desítek kilometrů...vlakem

Čtrnáct dní askeze je nekonečných, možná i proto, že už trvají více, než tři týdny. Hvězdopravec sedí u počítače, tluče do klávesnice, a konec jeho doktorátu je...ve hvězdách.

V úterý 16. září jsem se tedy rozhodla trochu si oddechnout, a vydala jsem se na výlet za kamarádkou Katerinou do Paříže. S Katerinou jsem se seznámila během Erasmu v Toulouse v roce 2002. Poté jsme se viděly v roce 2004 v jejím rodném městě Thessaloniki, čili Soluň. Neviděly jsme se tedy čtyři roky. Ze zkušenosti ale vím, že setkání s dobrými přáteli jsou vždy příjemná a že nezáleží na tom, jak dlouho jste se neviděli a dokonce si ani příliš nepsali. A tak proběhlo i naše setkání. Katerina zůstala věrná své řecké mentalitě, a tak byla organizace mimořádně obtížná, protože jsem se s ní na poslední chvíli nemohla spojit, abych jí řekla, kdy přesně přijedu (Katerina se nedívala na mail, protože měla plné ruce práce: celý víkend balila na týdenní cestu do Francie). Na nádraží jsme se nenašly, přestože jsem nakonec dokázala Katerině sdělit nejen přesnou hodinu příjezdu, ale i číslo mého TGV a přestože jsme se rozhodly sejít se na konci nástupiště, což se jevilo jako jednoduché místo setkání. Na konci nástupiště skutečně čekalo mnoho lidí na pasažéry přijíždějící jako já z Lyonu. Ale Katerina nikde. Domnívala jsem se, že bude mít klasické řecké zpoždění, které je ale našich interkulturních erasmáckých zjištění to největší v Evropě. Dodnes vzpomínám na naší kamarádku Silvii, zapálenou Katalánku z Barcelony, která všude chodila s půlhodinovým klasickým katalánským zpožděním, kterak do běla rozčílená vykládá, jak se měla sejít s Řekyněmi Katerinou a Magdalenou ve vestibulu naší koleje v 9večer, a když ani v 10:30 ještě nikdo nedorazil, rozhodla se jít se podívat do jejich pokoje: k jejímu překvapení obě Řekyně seděly u večeře a Magdalena, vidíc vcházející Silvii, jí nonšalantně nabídla skleničku vína. Ale tentokrát Katerina zpoždění neměla. Jenom prostě čekala u úplně jiného nástupiště. Nepátrala jsem proč, protože hned první Katerinina reakce mě naprosto zbavila zvědavosti: "To jsem ráda, že Tě vidím! A, ty jsi přibrala, viď? Kolik, asi tak 2, 3 kila, ne?", radovala se Katerina, že mě vidí. Hrdě jsem zatáhla břicho, usmyslela si, že zhubnu, a neměla to Katerině za zlé, protože jiný kraj, jiný mrav.

V metru jsme zvládly nastínit základní události minulých čtyř let, tedy naše různá stěhování a země, kde jsme bydlely, naše bývalé a současné přítele, se kterými jsme chodily, fakulty, kam jsme chodily atd. A pak jsme se pustily do detailů. 9hodin nepřetržité konverzace. Kromě toho jsme se také hodně procházely v Boulognském lesíku a ve čtvrti Le Marais. Byla jsem nakonec úplně uchozená, proklínajíc se, proč jsem:

a, do Paříže jela ve vysokých podpatcích, když za aa, moje kalhoty, které jsou, jako všechny kalhoty dnes, moc dlouhé, jsou dole už stejně zcela ušlapané, a když, za bb, se mojí postavě dostalo stejně radostného zjistění, že jsou na ní dvě tři roztomilá kila navíc.

b, obsesivně, jako vždycky, tahala s sebou 2 těžké knihy. A to ne náhadou. Pečlivě jsem si den předem vybrala na cestu četbu (2knihy), ale jednu jsem zapomněla doma. Abych se obrnila proti případnému dočtení té jediné ubohé malinké 200 stránkové knihy, kterou jsem nezapomněla, jsem tedy vlezla hned v Grenoblu na nádraží do trafiky, a protože jsem si neuměla představit nic horšího, než sedět ve vlaku bez knížky, zakoupila jsem 700stránkovou Doris Lessingovou, a protože nestála dost na to, abych mohla platit kartou, přihodila jsem ještě časopis Elle na luxusním křídovém, těžkém, papíře. Ve vlaku jsem byla samozřejmě potom natolik unavená, že jsem se zmohla pouze na prolistování Elle.

Novinka je, že se Katerina bude příští rok vdávat, a tak se nás, všech pět "jolies filles de Chapou" (tedy Magdalena, Silvia, Katerina, Radka a já) sejde napřesrok v Řecku. Doufám, že na tu svatbu pocestuju už z Chile.

A Hvězdopravec stále statečně tluče do klávesnice...

Narozeniny a Beatricin odjezd (by Kusturica)

V Grenoblu prší. Po příšerném studeném létě, které nastalo po jarním tání a jarních deštích, které vyvolaly záplavy, přišel ten nejhnusnější možný podzim s deštěm a opět se záplavami. Kdybychom se nechystali s Hvězdopravcem na druhou polokouli, kde si to jaro i léto budeme moct zopakovat, začala bych uvažovat, komu poslat reklamaci, že takhle to tedy opravdu, ale opravdu nejde. Protože kdo tu má asi tak bydlet: a tak moji kamarádi jeden po druhém balí kufry...někdo jede do Čech, někdo do Švýcarska, jiní zase na Balkán, a jenom Marine si zvolila Skotsko, kde se, troufám si tvrdit, deště zbaví jen velmi těžko...

Dneska ráno jsme na nádraží doprovodili Beatrice. Tedy, nedoprovodili jsme jí úplně všichni, protože den před tím se odehrávala Dirty-Thirty-Party na počest Vilémových a Adamových třicátin a též tak trochu u příležitosti zapití jejich plánů se z potápějící se grenobleské lodi ztratit někam dál. Dirty-Thirty-Party tedy byla též pěkně Thirsty. Stačí se podívat na video:



Není tedy divu, že k autobusu, který měl v jedenáct ráno odvézt Beatrice do Makedonie, kam se vydala na rok dobrovolnické práce do Skopje, dorazili jen ti nejstatečnější, nebo ti, kteří nejančili až do pěti do rána u Adama doma. Jmenovitě, nejstatečnější byli Eliška, Honza a Adam, a ti věkem zmouřelí, co jančili jenom v hospodě a jenom do půl druhé, jsem byla já.

Račte si pustit muziku...a pokračujte ve čtení...

Découvrez Goran Bregović!

Odjezd byl stylový. Stylové bylo Beatricino oblečení i její zavazadla. Myslím, že kdekterý ženský časopis se pokusí ukrást následující fotky pro rubriku: "Stylově na Balkán". Kam že přesně? No přece Na Beograd! V té papírové krabici je kolo a v té plechové jsou věci. Na to se konec konců můžete sami podívat:
A protože nezbytnou rekvizitou Kusturicových filmů jsou též zvířata.....no ano, na téhle fotce se zavazadlo opět zavírá, a už se skoro může jet. Tak, dobry put, Beatrice!

Začátek školního roku

Tak už je tu zase září. V supermarketech se hned u vchodu vnoříte do rajónu s tužkami a sešity, v televizi se mezi reklamami na prací prášky a auta objevují též reklamy na šampón proti vším, hoch v obchodě za mnou si nesl k pokladně hrnec, pokličku, těstoviny a boloňskou omáčku v konzervě (ano, studenti se vracejí), hlavní televizní zpravodajská relace začíná zprávou, že se skandálně zvýšila cena aktovek, a před školou se kolem 16:30 nedá projet na kole, protože rodiče vyzvedávající ty svoje spratky parkují zásadně v cyklistické stezce. Jak vidíte, popadá mě obvyklá zářijová učitelská neuróza, ale říkám NE: letos se mě to už netýká. Tedy ne profesionálně. Dnes večer přijede moje nástupkyně, a já jsem teď na plný úvazek asketická spolubojovnice za doktorát a odjezd do Chile.

Ale září, jednička v mém kalendáři, je přeci jen fajn. Do Grenoblu se zase vrací jeho obyvatelé. Moje askeze je tedy poněkud přerušena, také proto, že Hvězdopravec v týdnu musel do Ženevy.
V týdnu jsem se tedy vydala na výlet a večer jsem pak pozvala domů pár kamarádů. Uvařila jsem jim marockou tajine. Pili jsme, jedli jsme a nechali jsme se krmit Vratislavovými historkami o tom, že nemůže jíst, jelikož se popral a má sešitá ústa. Nakonec se ukázalo, že se popral se zubařem, což podstatně ubralo historce na romantickém rozměru. Stvořili jsme též několik pěkných zátiší, jako třeba toto:
Ve čtvrtek se Hvědopravec vrátil a přivezl s sebou mojí novou lásku: můj vlastní Mac. Jak nám to spolu sluší se můžete podívat zde:


Začátek letošního školního roku je tedy tak trochu i začátek konce. Nejen mého starého počítače, který putuje k mojí nástupkyni. Beatrice pořádá dneska rozlučku před odjezdem do Makedonie, a plánují se další stěhovací akce. Ale o tom vám povím příště. Možná na to budu mít spoustu času, jelikož náš kamarád Sylvestre si přivezl jako suvenýr z Indie svrab a než na to přišel, několikrát jsme společně večeřeli...a tak nás možná také čeká karanténa a praní všeho prádla na 60 stupňů. Inu, malé děti, malé vši, velké děti, velký svrab...