V úterý 16. září jsem se tedy rozhodla trochu si oddechnout, a vydala jsem se na výlet za kamarádkou Katerinou do Paříže. S Katerinou jsem se seznámila během Erasmu v Toulouse v roce 2002. Poté jsme se viděly v roce 2004 v jejím rodném městě Thessaloniki, čili Soluň. Neviděly jsme se tedy čtyři roky. Ze zkušenosti ale vím, že setkání s dobrými přáteli jsou vždy příjemná a že nezáleží na tom, jak dlouho jste se neviděli a dokonce si ani příliš nepsali. A tak proběhlo i naše setkání. Katerina zůstala věrná své řecké mentalitě, a tak byla organizace mimořádně obtížná, protože jsem se s ní na poslední chvíli nemohla spojit, abych jí řekla, kdy přesně přijedu (Katerina se nedívala na mail, protože měla plné ruce práce: celý víkend balila na týdenní cestu do Francie). Na nádraží jsme se nenašly, přestože jsem nakonec dokázala Katerině sdělit nejen přesnou hodinu příjezdu, ale i číslo mého TGV a přestože jsme se rozhodly sejít se na konci nástupiště, což se jevilo jako jednoduché místo setkání. Na konci nástupiště skutečně čekalo mnoho lidí na pasažéry přijíždějící jako já z Lyonu. Ale Katerina nikde. Domnívala jsem se, že bude mít klasické řecké zpoždění, které je ale našich interkulturních erasmáckých zjištění to největší v Evropě. Dodnes vzpomínám na naší kamarádku Silvii, zapálenou Katalánku z Barcelony, která všude chodila s půlhodinovým klasickým katalánským zpožděním, kterak do běla rozčílená vykládá, jak se měla sejít s Řekyněmi Katerinou a Magdalenou ve vestibulu naší koleje v 9večer, a když ani v 10:30 ještě nikdo nedorazil, rozhodla se jít se podívat do jejich pokoje: k jejímu překvapení obě Řekyně seděly u večeře a Magdalena, vidíc vcházející Silvii, jí nonšalantně nabídla skleničku vína. Ale tentokrát Katerina zpoždění neměla. Jenom prostě čekala u úplně jiného nástupiště. Nepátrala jsem proč, protože hned první Katerinina reakce mě naprosto zbavila zvědavosti: "To jsem ráda, že Tě vidím! A, ty jsi přibrala, viď? Kolik, asi tak 2, 3 kila, ne?", radovala se Katerina, že mě vidí. Hrdě jsem zatáhla břicho, usmyslela si, že zhubnu, a neměla to Katerině za zlé, protože jiný kraj, jiný mrav.
V metru jsme zvládly nastínit základní události minulých čtyř let, tedy naše různá stěhování a země, kde jsme bydlely, naše bývalé a současné přítele, se kterými jsme chodily, fakulty, kam jsme chodily atd. A pak jsme se pustily do detailů. 9hodin nepřetržité konverzace. Kromě toho jsme se také hodně procházely v Boulognském lesíku a ve čtvrti Le Marais. Byla jsem nakonec úplně uchozená, proklínajíc se, proč jsem:a, do Paříže jela ve vysokých podpatcích, když za aa, moje kalhoty, které jsou, jako všechny kalhoty dnes, moc dlouhé, jsou dole už stejně zcela ušlapané, a když, za bb, se mojí postavě dostalo stejně radostného zjistění, že jsou na ní dvě tři roztomilá kila navíc.
b, obsesivně, jako vždycky, tahala s sebou 2 těžké knihy. A to ne náhadou. Pečlivě jsem si den předem vybrala na cestu četbu (2knihy), ale jednu jsem zapomněla doma. Abych se obrnila proti případnému dočtení té jediné ubohé malinké 200 stránkové knihy, kterou jsem nezapomněla, jsem tedy vlezla hned v Grenoblu na nádraží do trafiky, a protože jsem si neuměla představit nic horšího, než sedět ve vlaku bez knížky, zakoupila jsem 700stránkovou Doris Lessingovou, a protože nestála dost na to, abych mohla platit kartou, přihodila jsem ještě časopis Elle na luxusním křídovém, těžkém, papíře. Ve vlaku jsem byla samozřejmě potom natolik unavená, že jsem se zmohla pouze na prolistování Elle.Novinka je, že se Katerina bude příští rok vdávat, a tak se nás, všech pět "jolies filles de Chapou" (tedy Magdalena, Silvia, Katerina, Radka a já) sejde napřesrok v Řecku. Doufám, že na tu svatbu pocestuju už z Chile.
A Hvězdopravec stále statečně tluče do klávesnice...
Žádné komentáře:
Okomentovat