Jak jsem psala minulý týden, Hvězdopravec si vzpomněl, že tenhle víkend musíme nutně do Marseille. Prošvihla jsem tím pádem Vratislavem organizovanou drakiádu, ale nedalo se nic dělat....což je kriminální...ale ona kriminální zápletka to není.
V pátek jsme tedy nasedli do auta a vydali se na jih po Sluneční dálnici (Autoroute de Soleil).
No jo, no, vlastně jsme tedy jeli nejdřív trochu na západ. Hvězdopravec jel jako obvykle nejméně 140km/h...což je kriminální, ale protože nás nikdo nechytl, tak to ona kriminální zápletka není.
V Marseille na nás čekali Michel a Isabelle, se kterými jsme se vydali na večeři. Hledali jsme nějakou dobrou a nepříliš drahou restauraci ve Vieux Port a narazili jsme na cosi, co se jmenovalo La Fétiche a co slibovalo menu za 24euro. Odvážně jsme se tam vydali, ale uvnitř ouha, jídelní lístek nejen že neobsahoval námi vybrané menu, ale ceny jídel byly téměř dvojnásobné. Sdělili jsme číšníkovi, že jsme se asi spletli restauraci, ale číšník nás ujistil, že ne, a že nám může nabídnout exceletní rybu na pastisu a po provensálsku a že se jedná o divoké ryby a že to je úplně nejbožštější jídlo na světě. 100g ryby stálo 8 euro. Jako zkušená kuchařka, jsem odhadla, že doráda má cca 300-400g a jí se ve dvou, čili poměrně normální cena. Naštěstí ale Hvězdopravce napadlo se zeptat, kolik gramů mají dorády v La Fetiche. Neuvěřitelné! I soudruzi v NDR se musejí chytit za nos, že tak velkou dorádu v životě nechytili! Dorády v La Fetiche totiž váží neuvěřitelných 800g! Inu, jako kdybychom místo na jih jeli někam na divoký východ a dostali se do klasické kombinace, kterak z hosta vyždímat co nejvíce peněz. To je velmi kriminální....ale ona slibovaná zápletka to není.
Bez díků jsme se zvedli a šli do vedlejší restaurace, kde na menu byla doráda s upřesněním 350g.
Další den jsme se zvedli z postele až okolo poledne a hned, bez snídaně, jsem se vydali do města hledat Nica, který se kdesi jako kovboj a lupič honili s Michelem a ne a ne se najít. Cestou jsme se ztratili sami kdesi po průjezdu tunelem, který nám měl zkrátit cestu. A jak jsme se snažili najít, kde jsme, a přitom jeli dál a dál, uprostřed jedné křižovatky Hvězdopravec hodil blinkr doprava a jel doleva, kde ale bohužel jela také Sandra H. ve svém modrém renaultku. Jak to vím? Protože jsme s ní sepisovali protokol o nehodě. To by mohlo být kriminální, ale protože jsme to všechno pěkně sepsali, kriminální to není.
Nakonec jsme se tedy dovlekli na Dromel, kde jsme nabrali kovboje i lupiče, a jeli jsme do Sombiou, jednoho z Calanques. Po obědě, který byl cca v 15:30, jsme se vydali na malou procházku. Výhled byl kriminálně krásný:
Večer jsme se rozhodli jít na pivo do marseillské čtvrti L'Estaque, kde prodávají též místní specialitu, tzv. panisses, placičky z cizrnové mouky. Pokud doma mouku máte, můžete placičky
zkusit vyrobit. Koupili jsme pět tuctů placiček a rozvalili se na terasu jednoho místního baru PMU, což je francouzský ekvivalent naší čtyřky.
V televizi zrovna běžel přenos Francie-Rumunsko. Hoši si stylově objednali pastis Ricard. Bylo pozdě a v baru bylo jenom pár místních, se kterými jsme se dali do řeči. Místní rovněž popíjeli pastis a už zřejmě hodnou chvíli. A navíc to nebyl úplně tentýž pastis: porce alkoholu se sklenicích se evidentně zvyšovaly po vypití první sklenice, kdy byl klient uznán jaksi tak trochu "náš". A místní zákazník měl nárok na cosi, co bych označila jako "věrnostní pastis" a co obsahovalo skutečně minimum vody.
Byli velice překvapení, že v baru je též někdo, kdo nepochází z L'Estaque. Hvězdpravce, coby Marseillana s pouze lehkým marseillským akcentem, považovali za cizince odněkud z Maconu, zatímco mě, původem z Rokycan a s naprosto zřetelným akcentem z východu, nikdo nepoložil roztomilou debilní otázku, kterou slýchám téměř vždy, když otevřu pusu: "Slečno, vy máte přízvuk, odkudpak jste?", ale prostě mě jednoduše zařadili mimo obyvatele L'Estaque a nejspíš tedy rovněž obyvatelku Maconu a bylo vystaráno. Hvězdopravec se jim sice pokoušel vysvětlit, že bydlí ve čtvrti sousedící s L'Estaque na severu a že je to cca 2minuty autem, ale nikdo v baru nevěděl, kde ona čtvrť je.
Po opěvných ódách na L'Estaque začali mnohem méně opěvné ódy na výkon francouzkého týmu vedeného trenérem Domeneckem. Francouzi ostudně prohrávali 2:1. Člověk sedící na fotce vlevo se zvedl a prohlásil, že Domeneck je teplouš. Pak ale, s ohledem na to, že v baru bylo několik cizinců (my), vysvětlil, že nemá nic proti homosexuálům, že to jen tak říká, že zrovna tak může říct, že Domeneck je budižkničemu. Následně jsem ztratila nit konverzace, ale vím, že padala slova jako Henry, Lizarazu, Platini, Pelé...nakonec číšník nepozorovaně vypnul televizi a prohlásil, že je poločas. Po půl hodině poločasu i ti, kteří byli nejvíce zdolaní pastisem, pochopili, že je čas jít domů...a tak jsme šli. Vypnout fotbalový zápas je sice kriminální, ale jenom v L'Estaque...takže tam ta kriminální zápletka není.
Panisses byly vynikající, ale ještě nám zbylo trochu místa na pizzu. Rozhodli jsme se tedy zastavit u pizzerie, která byla jediná ještě otevřená. Uvnitř bylo nabito a venku poklidně skotačily děti. Jedno z nich si rozbilo koleno a řvoucí se nechalo utěšovat majitelem baru, který se vyšel podívat, co se venku děje. Před barem stáli dva muži. Opět nastala konverzace odkud jsme a jakto, že nejsme z L'Estaque. Opět mi nikdo nepoložil otázku, odkud pochází můj přízvuk, protože bylo jasné, že nepochází z L'Estaque, a tedy, že jsem cizinec. Hvězdopravec byl uznán tak trochu za místního, ale všichni byli překvapeni, že po osmi letech mimo Marseille o svůj přízvuk přišel. Jako obyvatelé Grenoblu jsme byli politováni, že ono město je opravdu hrozné, ale všichni se shodli na tom, že nejhorší je Paříž a její obyvatelé. Z Michela a Isabelle jsme tedy pro jistotu udělali Auvergany. Nico byl vyhodnocen jako jasný šprt a bylo tedy vlastně jedno, odkud je. Jako důkaz šprtovství byla označena jeho červená šála.
Místo se mi líbilo, a tak jsem vytáhla foťák a fotila. "Ona fotí?", divil se majitel baru. "Hele, venku někdo fotí", divili se hosté uvnitř. "Ona fotí?", ptal se nejistě Hvězdopravce jeden z chlápků před barem. "To jsi ty, kdo fotil?", zeptal se mě jeden z mužů postávajících venku. Ano, já. A můžu ty fotky vidět? Nálada kolem nás zhoustla. V klidu jsem ukázala fotky, které jsem pořídila. Nic moc, abych pravdu řekla. Proto je sem také nedám ;-). Hosté opět roztáli. Na fotkách nebyl zoom na nikoho z nich. Ze šprta se tedy nevyklubal policejní inspektor...a tak jsme odjeli s pizzou upečenou majitelem-zlodějíčkem a nejlepším pekařem pizzy v L'Estaque, jak nás ujistil onen host, který se poté, co viděl moje fotky, stal opět přívětivým a rozšafným. Prý má druhý den slyšení u soudu. Nico mu přátelsky nabídnul, že mu na něj půjčí svou šprtovskou šálu.
Tak to bylo moje Marseille podruhé. Příště se raději podíváme, které restaurace doporučuje nějaký osvědčený turistický průvodce...anebo ne. Třeba časem vyjednáme družbu žižkovského Pepíka a Pepíka z L'Estaque.
ogu, fotky z víkendu, kdy se dělo několik důležitých událostí. Jednak byla v pátek kolaudace u Aničky. Druhak v sobotu byl poslední závěrečný koncert mého kamaráda Andrého z Brazílie, který se na měsíc přijel zchladit do zdejších studených krajin (a měl tedy takřka nepřetržitě chřipku), na který jsme se vydali až do Pont de Claix do hospody k Boubovi. A v neděli pak byla ochutnávka a prodej vín na Victor Hugo, kde jsme snědli spoustu šneků a fois gras a dokonale se opili kvalitním vínem, no, a nakonec byl kaštanový večer u Elišky, kde jsme vyráběli roztodivná zvířátka a jiné objekty, nad nimiž by psycholog zkoumaje projektivní metodou naše duše, jenom zaplesal. Vratislav, například, stvořil píčoida (což mě, jako psycholožku vůbec nepřekvapilo). Jenže nic z toho neuvidíte, protože jediná fotka, kterou mám, je tato. Jak vidíte, jsem stále drsnější a drsnější. Hustej zewl, jak by řekl Honza.
